2.8.2009 Erzgebirgs Bike Marathon - Seiffen (GER) - 100 km

03.08.2009 17:14

Tak je tu poslední, třetí závod MarathonMan Europe 2009 série. Po prosluněném Malevilu a prosněženém Salzkammergut Trophy se jde do německého finále. Seiffen, malebné městečko proslavené výrobou dřevěných hraček. Vypsány jsou tři distance se společným startem: 40km, 70km a 100km. Mezi 8:30 a 8:45 nás kumulují do startovního koridoru na louce nad Seiffenem, v 8:45 se pomalu přesouváme za zaváděcím autem po místních chodníčkách a komunikacích asi 2 km do centra města. Rekordní počet účastníků postupně z hroznu připomínající včelí roj, seřazeného na zmíněné louce, vytvořil nekonečného hada, který se zastavil na místě ostrého startu v centru Seiffenu. 9:00 start. Dle informací pořadatele, následujících 12 km absolvujeme za zaváděcím autem, po asfaltové silnici, převážně vedoucí z kopce. Asi po půl hodině opět vjíždíme do Seiffenu, kde nás okolo louky (místa rojení) konečně ženou do terénu. Naštěstí, protože další půlhodina na silnici v tomhle brutálním tempu a můžu hodit ručník do ringu. V tento moment máme před sebou tři, respektive dva či jeden, naprosto identické asi 28 kilometrové okruhy, které budou v křižovatce vytvořené pořadateli v prostoru cíle postupně opouštět závodníci, jedoucí buď 40, 70 nebo 100km. Trať je velice pěkná. Neustále se střídající sjezdy a výjezdy, situované v místních lesích. Jet se dá naprosto všechno. Akorát je složitější, najít si správné tempo, a nenechat se strhnout zběsilostí čtyřicítkařů, potažmo sedmdesátkařů. Zhruba v polovině okruhu je vyšperkovaná občerstvovací stanice, na které nechybí nic z potřeb maratonce a je průběžně pořadateli doplňovaná. Asi 500 m před výjezdem z lesa do Seiffenu je jeden kritický, asi padesátimetrový sjezd z lesa, kde raději vedu. Někdo jede, někdo padá. Čtu green, abych to v druhém kole dal. Po tomhle střemhlavém letu se přes jeden houpák najíždí do městečka, kde máme před sebou neskutečnou stojku. Sice asfalt, ale střecha. Někdo tlačí. Jedu a trochu prestižím. Cesta je obklopena špalírem diváků a na vrcholku stoupání se podjíždí komentátorské pódium. Neskutečný hukot. Řehtačky, zvonce, tleskání, hvízdání, povzbuzování, no neskutečná atmosféra. Ještě zrychluji, pár borců předjíždím, vidím hvězdičky. Na vrcholu spojky tepu 182 a mám toho plný brejle. Asi kilometrovou vlásenkou nás značení mlíkama vede do prostoru cíle, na jehož začátku je pro 70km a 100km odhodlance druhá občerstvovací stanice. Chytám křeče do obou nohou, tak ještě než sesednu, řádně je zkouším protřepat. Protřepat, nemíchat. Příště musím do té stojky jet umírněněji. Dávám si dobroty z prohýbajících se stolů, okolo mě sem tam prosviští finišující závodníci ze 40 km distance. Po minutě nasedám a jedeme druhé kolo. Okolo občerstvovačky nás 180 levá a následně 180 pravá vrhá na již zmíněnou křižovatku, vpravo cíl, vlevo další kolo. Jedu vlevo a přes vykřičníky vlétám do několikametrového padáku, který by nebylo hanba vést, ale podařilo se. Následuje zase pro změnu polní stojka, která nás opět přivádí k seřadišti včelího roje, kousek asfalt a zase šup, na téměř 30km do lesa. Další asi třetinu okruhu se snažím otřepat z toho výjezdu před cílem, upravuji tempo, mám dojem že na moje poměry do toho moc dupu. Přece jen mám před sebou ještě víc než půlku závodu. Opět před sjezdem do Seiffenu na konci polní stojky dostávám okolo zápěstí od pořadatelů třetí gumičku, kterou společně s tou poslední, kterou obdržím v dalším kole , odevzdám při průjezdu cílem. První jsme dostali při zahnání do startovního koridoru roje včel, druhou na tomhle samém místě v prvním kole. Blíží se obávaný sjezd. Jedu do půlky a zjišťuji, že zprava se dá jet s příliš velkým rizikem, tak opět sesedám a nechám si to na poslední kolo. Je pře de mnou opět ta krutá asfalt stojka. Většina již tlačí, mě kopce nevadí, šlapu ale volněji, abych se vyhnul křečím z kola prvního. Opět povzbuzování, dokonce pořadatel si dal tu práci, že každého projíždějícího závodníka si najde ve startovní listině, a při podjezdu tribuny hlásí jméno a odkud je. Znovu pár minut na cílové občerstvovačce a jedem do posledního kola. Už to jde ztuha ale jedu. Dávám i tu polní stojku, míjím rojiště, šup do lesa, šup poslední pátá občerstvovačka v polovině 3. okruhu, šup 4. gumička a je tu poslední možnost absolvovat kritický sjezd. Šup, šup, šup, jsem za polovinou kopce, sice vlevo, ale raději opět na těch zbylých 10 metrů vedu. Poslední asfalt stojka, publika již ubylo, fotograf ještě narychlo vytahuje již spakované nádobíčko aby zvěčnil jednoho z posledních mohykánů, dávám ten brut kopec i na po třetí a s endorfiny v oběhu se řítím k cíli.

Patrně jsem jeden z posledních, a právě i pro to, 20 m před cílem sesedám z kola a z recese ho nesu nad hlavou jako vítěz do cíle. MarathonMan Europe 2009 je komplet.