Alaska's Iditarod Trail Invitational 2010

22.03.2010 20:57

Vzhledem k vyjímečnosti tohoto závodu, Vám přinášíme zprostředkované reporty z jeho průběhu, včetně výsledků.

V letošním ročníku se závodilo severní cestou Northern route (even numbered years) a bylo překonáno hned několik rekordů: Peter Basinger získal 4. vítězství na trase 350 mil časem 3 dny 9 hodin 45 minut (zaostal za vlastním rekordem trasy z ročníku 2007 o 5 hodin), 2. Jeff Oatley zaostal za vítězem pouhých 33 minut, nový ženský rekord na trase 350 mil pokořila průjezdem McGrath závodnice Tracey Petervary časem 4 dny 18 hodin 52 minut (absolutně 8. místo na trase 350 mil), tatáž žena pokračovala i dále a dorazila až do Nome, cíle 1100 mil dlouhé trasy v novém ženském rekordu za 18 dnů 6 hodin společně se svým manželem Jay Petervary (absolutně 2. dělené místo na trase 1100 mil). V historii závodu je jednou ze dvou žen, které kdy tuto vzdálenost urazily. Tou první byla Kathi Merchant, její manžel Bill Merchant je organizátorem i několikanásobným finisherem závodu. Letošním vítězem se stal biker Phil Hofstetter v historicky 2. nejrychlejším čase 17 dní 9 hodin 30 minut. Rychlejším byl pouze v roce 2002 Mike Curiak časem 17 dnů 2 hodiny taktéž severní cestou. Letos padl i rekord pěšího závodníka a ten vytvořil časem 20 dnů 4 hodiny 45 minut Tom Jarding. Na kratší 350 mil trase padl i finisherský rekord, kdy při startu 44 závodníků do cíle dorazilo 35 závodníků. Je též dobré připomenout, že v roce 2007 na 1100 mil dlouhé trase, vedoucí jižní cestou Southern route (odd numbered years) zvítězil při svém 2. startu český biker Honza Kopka časem 23 dnů 2 hodiny 42 minut, necelých 26 hodin za rekordem jižní trasy.

Pepa Janča

Zdroj: Kathi a Bill Merchant http://www.alaskaultrasport.com/

Iditarod2010_reports.pdf (695,9 kB)

Iditarod2010_results.pdf (116,5 kB)

fotografie z trati 1100 mil od Jay Petervary

14.11.2009 WinterTransBrdy - 44 km

16.11.2009 17:33

Report již brzy

Pepa Janča

GPS záznam, výsledky, fotky

11.10.2009 Tour de Brdy 2009 - Zbiroh - 103 km

12.10.2009 16:21

Zakončit letošní závodní sezónu jsme se s parťákem Jirkou „Guru“ Čechem rozhodli netradičně, premiérovou účastí na silničním závodě a volba padla na podnik s názvem Tour de Brdy 2009. Místo startu a cíle je situováno na zámek Zbiroh, kde se letos koná 3. ročník. Trať by měla vést z větší části po lesních asfaltových cestách, uzavřeného vojenského prostoru, jehož průjezd pořadatelé pro předem přihlášené závodníky zajistili.

Na zámek přijíždíme okolo 9:30, jdeme se zaprezentovat a na hodinku si sedáme zpět do auta, jelikož venkovní teplota není nikterak komfortní. Při odjezdu z domu Jirka něco plácal o krátkých kalhotách a dresu, na místě však okamžitě přehodnotil situaci na zimní oblečení. Navlékáme tedy dlouhé hábity, připravujeme kola a Guru při přípravě suše procedil s úsměvem mezi zuby: „..se podívej, jsme trochu handicapováni, všichni jedou na ostrejch závodních speciálech, akorát mi na tréninkovejch...“ K této poznámce musím ještě poznamenat, že do nedávna jsem žil v domnění, že můj velocipéd se svými 2x8 převody patří mezi luxusní silniční cyklo zboží. Ale funguje rozhodně podobně luxusně, jako některé zde spatřené super stroje, s nesporným pozitivem, že je v průměru o 50 tisíc jeho pořizovací cena nižší, než u strojů u „konkurenčních stájí“. Toliko o technice, která se na našem výkonu stejně nikterak neprojevuje. Když jseš dobrej, tak jseš prostě dobrej. Navíc dle rčení těžko na cvičišti, lehko v boji, aplikujeme v praxi další, neméně pravdivé úsloví, chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Украина. Ještě před nástupem na start věnujeme pár vzpomínek panu účetnímu Hugo Fantozzimu. Na startu pořadatelé hned poznali, že jsme debutanti silničních závodů, když se smíchem jeden z rozhodčích okomentoval naše umístění startovních čísel:„..no jo, řeklo se sice dát číslo doprava, ale ne doprava na bok, ale doprava na záda".., no nikdo není dokonalý, na boku je máme proto, abychom se dostali do kapsy pro gumicuk, a navíc, buďte rádi, že jsme si to číslo nepřidělali na řidítka (nedali jste nám elektrikářský pásky).

Pár minut před jedenáctou hodinou moderátor dokončil svůj stručný popis trati a za doprovodu Tankianových Empty walls a následně notoricky požívaného rifu i na mnoho MTB podujatiach, od Survivor jejich pecky Eye of a tiger, vyrážíme na naší prémiovou Tour na silničních kolech. Po sjezdu zámeckého kopce se peloton mírně zaseknul a následně celý otočil o 180 stupňů, jelikož zaváděcí motorkář zapomněl odbočit vpravo ven z areálu. Po tomto drobném, po startovním zaváhání balík začal zvyšovat rychlost. Výjezd ze Zbirohu a šlapeme s Jirkou stále vedle sebe (oproti MTB marathonům velmi nezvyklý jev). Napadá mě a také to Jirkovy sděluji, že je vhodný čas za to vzít, a zkusit jít alespoň jednou do úniku a zažít si svou minutu slávy. Za tu srandu by to stálo, než nás zase balík spolkne. Ale než jsme to stačili zrealizovat, balík nabral takovou rychlost, že se pozvolna začal trhat. Ještě jsem stačil poznamenat, že jsme právě pros.... svou jedinečnou šanci a na 12. km definitivně ztrácím kontakt s pelotonem. Jirka se drží o další dva déle. Zkutečnost, že v balíku se jede dobře, vzala za své v momentě, kdy se při drobných dobržďováních před prudšími zatáčkami vytvořila více než pětimetrová mezera, která je již propastně dlouhá a za kterou se jede téměř stejně jako sólo. V Průběhu další půlhodiny jsem se stal jedním z článků šestičlenné skupinky odpadlíků, kteří se v pelotonu neudrželi, jízda v této skupince byla však o dost pohodlnější než sólo jízda. V této formaci jsme se střídáním drželi až na 53. kilometr, kde se na otočce u Nepomuku naše uskupení roztrhalo díky zastávce na občerstvovací stanici. Co se týče trati, tak jedním slovem nádhera. Velice slušná asfaltová cesta, místy trocha štěrku, krásné lesy, chvíli listnaté, chvíli jehličnaté, nepráší se a až do 54. km ani příliš neprší. Od návštěvy občerstvení začala stíhací jízda skupinky, ze které jsem vypadl díky delšímu doplňování propriet u pořadatelů. Se stíháním začalo i silně pršet, ale nikterak mi to jízdu neztěžovalo, měl jsem i zadní blatník a když je zadek a nohy v suchu, je vše ok. A taky bylo, Zimní MTB tretry na silničním kole fungují výborně. Až pár kilometrů před cílem jsem cítil mokro a to jsem měl za sebou více než půldruhé hodiny trvající průtrž mračen. Skupinku jsem sjel asi po patnácti minutách a zbytek závodu jsem jel sám až na cca 97.km, kde jsem nevěděl kam odbočit. To mě dojel František z Bike Brdy Teamu, se kterým jsem jel od 12.km v té skupince. Byl celkem rád že jsme se sjeli , „.. zkouším tě dojet od Obecnice (cca 75. km) a pořád tě vidím před sebou..“, tak to dál táhneme zase spolu, ale jak se za chvíli ukazuje tak špatným směrem. Jedeme další 2 km a od místních kolemjdoucích se dozvídáme, že jedeme špatně, celková zajížďka nakonec asi 3 kilometry, tak zase nic hrozného. Opět se napojujeme na správnou silnici a hasiči nás ženou směr Zbiroh. Potkáváme další známou tvář z naší skupiny, dle výsledkovky je to patrně Petr Nováček, a dál už jedeme spolu ve třech. Ještě předjíždíme v drobných stoupáních ze dva tři borce a vjíždíme do Zbirohu, kde nás další hasiči ženou do finálového stoupání. Na silnici je značeno cíl 700m, František hlásí, že v žádném případě nebude spurtovat. Udržujeme vcelku ještě solidní tempo, Petr odpadá, jedeme s Františkem vedle sebe, 70m cíl, ještě jednou ho zkouším vyhecovat, ale nechce se mu, tak párkrát dupnu a jsem o pár vteřin před ním. Cíl. Máme premiéru za sebou, vidím přicházet Jirku, příliš spokojený není (věčný pan nespokojený – alespoň ho to žene dopředu), dojel asi před pětadvaceti minutami a je celkem KO. „To byl poslední silniční závod“, hlásí, ale tohle prohlášení ztrácí pravdivost asi za další hodinu. Podávám si ruku s Františkem, na kterého tu čekají kamarádi, kteří na trati mávali českou vlajkou, třeseme si pravicí i s Petrem. Jsem moc spokojený, výborný zážitek, celkem odlišný od terénních maratonů. Třešničkou na dortu je noblesní královské pohoštění v jednom ze zámeckých salónů. A dokonce v tombole jsme oba vyhráli dárek. Závěr sezóny byl díky pořadatelům tohoto závodu velmi vyvedený, počasí vcelku slušné, hlavně že se neprášilo, podobně jako na většině letošních akcí, a splašené trubky jsme v pořádku dovezli do cíle.

Josef Janča

GPS záznam, výsledky, fotky

5.9.2009 Dubnický MTB Marathon 2009 - Nová Dubnica (SVK) - 103 km

06.09.2009 11:49

S Jirkou vyjíždíme od domova ve 3:00. Po páté hodině volá Broněk, že startují s Honzou Vlasákem také. Potkáváme se 15 km před Starým Hrozenkovem, do Nové Dubnice přijíždíme přesně v 8:00. Naše parta je kompletní, včetně Broňkovy Hanky. Mise 1. SVK MTB Marathon může začít. Jirka, Honza a já startujeme 103 km v 9:00, Broněk 70 km hodinu po nás. Na slova pořadatele před startem, že trať je dnes velmi promoklá a dvakrát náročná než za sucha, si ještě v následujících mnoha hodinách několikráte vzpomeneme.

Přesně v 9:00 jsme vyrazili společně s dalšími 60 bikery na trať 103 km, od které naše celá výprava očekává náročný a nádherný bikový zážitek, do jaké míry bude intenzivní jsme však jen stěží v těchto momentech mohly odhadnout. Průjezd Novou Dubnicí byl oproti většině jiných závodů velmi poklidný, zaváděcí policejní auto nikam nespěchalo. Na konci města mezi rozestavěnými rodinnými domky se zaváděč odpojil, a hrozen cyklistů už pokračoval do prvního stoupání směr les svým tempem. Výjezdem prvního krpálu a na začátku prvního sjezdu se varování pořadatele potvrdilo, tenhle závod nebude žádná vyjížďka pro turisty. Řádně promoklý podklad začal naplno prověřovat technické schopnosti všech zúčastněných. Asi po 3,5 hodině dorážím na první kompletní občerstvovačku na 32. km Omšenie (okolo 400 m n.m). Potkávám Broňka v civilu a příliš mě to nepřekvapuje. Terén je opravdu masakr, bahenní lázně, klouže to do kopce, klouže to z kopce, tak že Broňkovo zhodnocení situace, že nemusí mít žebra zlomená letos potřetí naprosto vysvětlují jeho odstoupení. Dle jeho informací Jirka projel asi před 40 minutami, Honza si myslím bude kousek za mnou. Cpu do sebe pár koláčů, banánů a vody, nasedám a razím do největšího 10 km stoupáku na Baske 955 m n.m. Na 35. km si procházím krizí. Sesedám a odpočívám. Dojíždí mě Honza. Taky toho má dost. Zbytek tratě jedeme s menšími či většími odstupy spolu. Asi po necelých 2 hodinách se blížíme k vrcholu Baske. Panoramata nám vracejí tu dřinu. I pro to se tak dřeme.

Foto: Pepa Janča

Vzhledem k rychlosti našeho pohybu vpřed, chvílemi kolmo, chvílemi pěšmo, si dokonce nacházím pár chvilek k fotografování, oddáchnout si musím každopádně. Honza bere také foťák.

Foto: Pepa Janča

Na vrcholu Baske je další pitná občerstvovačka. Paní s pánem, kteří zde obsluhují nám dokonce při pohledu na nás nabízejí svou vlastní svačinu a sdělují nám informaci, kterou oba tušíme, je potřeba zrychlit, nebo nás na 50. km na Homolce (907 m n.m.) průjezdová kontrola dál nepustí. Limit je stanoven na 9 hodin. Přesně po šesti hodinách dojíždíme na Homolku. Rychleji to nešlapalo. Ale panoramata byla cestou sem noblesní.

Foto: Pepa Janča

Foto: Pepa Janča

K našemu příjemnému překvapení nás nikdo z pořadatelů nezastavuje. Nepříjemným překvapením však je, že občerstvovačku už zabalili a nikdo tu na nás nečeká. Pokračujeme dál sjezdem po značení trati, ale už oba s Honzou tušíme, že bez občerstvení se daleko nedostaneme. Jedeme ještě společně se dvěma klukama ze Zlína, se kterýma se pravidelně potkáváme od 32. km.

Na 57. km Rúbanky nás zastavuje slečna pořadatelka.Po domluvě nám odebírá čipy. Není reálné stihnout limit na další občerstvení v 17:15 Na Horné Porube, bez jídla se jet nedá, a celkový devítihodinový limit už taky vzal za své. Pokračujeme tedy po silnici přes Omšenie a Trenčianské Teplice směr Dubnica. Za Trenčianskými Teplicemi sjíždíme společně se Zlíňáky z asfaltu zpět do terénu a připojujeme se zpět na trať asi 4 km před cílem. Po 7hodinách 12 minutách přijíždím na parkoviště, Honza asi 5 minut po mě, dělal ještě nějaké snímky.

Foto: Honza Vlasák

Najeli jsme 70km místními hvozdy. Jirka přijel po 8hodinách a 12minutách na 27 místě. Takhle servanýho jsem ho ještě neviděl.

Tak že závěrem: tento marathón zcela jistě patří mezi 5 nejhezčích a dá se říci, že mezi nejnáročnější, které jsme jeli. Organizátoři odvedli výbornou práci, a díky taky přírodě, za to co tu vytvořila. Ač byl letos nad mé síly a nad výkonnostní limit, je o důvod více, abychom se za rok opět vrátili. Prostě bikerskej ráj.

Pepa Janča

GPS záznam, výsledky, fotky

22.8.2009 Karlovarský BikeMarathon - Karlovy Vary, Březová - 100km

23.08.2009 18:47

Report již brzy

PEPE Janča

Prestige Trophy Marathon 2009 - konečné výsledky

GPS záznam, výsledky, fotky

8.8.2009 Ještěd Tour 2009 - Vesec (Liberec) - 90 km

10.08.2009 17:11

Report již brzy

Pepe

GPS záznam, výsledky, fotky

2.8.2009 Erzgebirgs Bike Marathon - Seiffen (GER) - 100 km

03.08.2009 17:14

Tak je tu poslední, třetí závod MarathonMan Europe 2009 série. Po prosluněném Malevilu a prosněženém Salzkammergut Trophy se jde do německého finále. Seiffen, malebné městečko proslavené výrobou dřevěných hraček. Vypsány jsou tři distance se společným startem: 40km, 70km a 100km. Mezi 8:30 a 8:45 nás kumulují do startovního koridoru na louce nad Seiffenem, v 8:45 se pomalu přesouváme za zaváděcím autem po místních chodníčkách a komunikacích asi 2 km do centra města. Rekordní počet účastníků postupně z hroznu připomínající včelí roj, seřazeného na zmíněné louce, vytvořil nekonečného hada, který se zastavil na místě ostrého startu v centru Seiffenu. 9:00 start. Dle informací pořadatele, následujících 12 km absolvujeme za zaváděcím autem, po asfaltové silnici, převážně vedoucí z kopce. Asi po půl hodině opět vjíždíme do Seiffenu, kde nás okolo louky (místa rojení) konečně ženou do terénu. Naštěstí, protože další půlhodina na silnici v tomhle brutálním tempu a můžu hodit ručník do ringu. V tento moment máme před sebou tři, respektive dva či jeden, naprosto identické asi 28 kilometrové okruhy, které budou v křižovatce vytvořené pořadateli v prostoru cíle postupně opouštět závodníci, jedoucí buď 40, 70 nebo 100km. Trať je velice pěkná. Neustále se střídající sjezdy a výjezdy, situované v místních lesích. Jet se dá naprosto všechno. Akorát je složitější, najít si správné tempo, a nenechat se strhnout zběsilostí čtyřicítkařů, potažmo sedmdesátkařů. Zhruba v polovině okruhu je vyšperkovaná občerstvovací stanice, na které nechybí nic z potřeb maratonce a je průběžně pořadateli doplňovaná. Asi 500 m před výjezdem z lesa do Seiffenu je jeden kritický, asi padesátimetrový sjezd z lesa, kde raději vedu. Někdo jede, někdo padá. Čtu green, abych to v druhém kole dal. Po tomhle střemhlavém letu se přes jeden houpák najíždí do městečka, kde máme před sebou neskutečnou stojku. Sice asfalt, ale střecha. Někdo tlačí. Jedu a trochu prestižím. Cesta je obklopena špalírem diváků a na vrcholku stoupání se podjíždí komentátorské pódium. Neskutečný hukot. Řehtačky, zvonce, tleskání, hvízdání, povzbuzování, no neskutečná atmosféra. Ještě zrychluji, pár borců předjíždím, vidím hvězdičky. Na vrcholu spojky tepu 182 a mám toho plný brejle. Asi kilometrovou vlásenkou nás značení mlíkama vede do prostoru cíle, na jehož začátku je pro 70km a 100km odhodlance druhá občerstvovací stanice. Chytám křeče do obou nohou, tak ještě než sesednu, řádně je zkouším protřepat. Protřepat, nemíchat. Příště musím do té stojky jet umírněněji. Dávám si dobroty z prohýbajících se stolů, okolo mě sem tam prosviští finišující závodníci ze 40 km distance. Po minutě nasedám a jedeme druhé kolo. Okolo občerstvovačky nás 180 levá a následně 180 pravá vrhá na již zmíněnou křižovatku, vpravo cíl, vlevo další kolo. Jedu vlevo a přes vykřičníky vlétám do několikametrového padáku, který by nebylo hanba vést, ale podařilo se. Následuje zase pro změnu polní stojka, která nás opět přivádí k seřadišti včelího roje, kousek asfalt a zase šup, na téměř 30km do lesa. Další asi třetinu okruhu se snažím otřepat z toho výjezdu před cílem, upravuji tempo, mám dojem že na moje poměry do toho moc dupu. Přece jen mám před sebou ještě víc než půlku závodu. Opět před sjezdem do Seiffenu na konci polní stojky dostávám okolo zápěstí od pořadatelů třetí gumičku, kterou společně s tou poslední, kterou obdržím v dalším kole , odevzdám při průjezdu cílem. První jsme dostali při zahnání do startovního koridoru roje včel, druhou na tomhle samém místě v prvním kole. Blíží se obávaný sjezd. Jedu do půlky a zjišťuji, že zprava se dá jet s příliš velkým rizikem, tak opět sesedám a nechám si to na poslední kolo. Je pře de mnou opět ta krutá asfalt stojka. Většina již tlačí, mě kopce nevadí, šlapu ale volněji, abych se vyhnul křečím z kola prvního. Opět povzbuzování, dokonce pořadatel si dal tu práci, že každého projíždějícího závodníka si najde ve startovní listině, a při podjezdu tribuny hlásí jméno a odkud je. Znovu pár minut na cílové občerstvovačce a jedem do posledního kola. Už to jde ztuha ale jedu. Dávám i tu polní stojku, míjím rojiště, šup do lesa, šup poslední pátá občerstvovačka v polovině 3. okruhu, šup 4. gumička a je tu poslední možnost absolvovat kritický sjezd. Šup, šup, šup, jsem za polovinou kopce, sice vlevo, ale raději opět na těch zbylých 10 metrů vedu. Poslední asfalt stojka, publika již ubylo, fotograf ještě narychlo vytahuje již spakované nádobíčko aby zvěčnil jednoho z posledních mohykánů, dávám ten brut kopec i na po třetí a s endorfiny v oběhu se řítím k cíli.

Patrně jsem jeden z posledních, a právě i pro to, 20 m před cílem sesedám z kola a z recese ho nesu nad hlavou jako vítěz do cíle. MarathonMan Europe 2009 je komplet.

Pepa Janča

Marathonman Europe 2009 - konečné pořadí po 3/3 - oficiální

GPS záznam, výsledky, fotky

18.7.2009 Salzkammergut Trophy - Bad Goisern (AUT) - 114,3 km

25.07.2009 09:23

Salzkammergut Trophy – hřeb sezóny.

Je pátek, den před závodem, od rána nádherné počasí stejně jako včera, teplota okolo 29 stupňů. Dnes se sem tam po obloze prožene nějaký ten mráček. Paní, u které jsme v Gosau ubytováni však tvrdí, že v sobotu se má ochladit na 14 a že bude pršet. Nevěřím. Odpoledne jsme domluveni s Broňkem, který zvolil krátkou 53, že se sejdeme v Bad Goisern na prezentaci. Přijel taky včera a bydlí 75 km od nás. Okolo 16:30 přijíždíme do Bad Goisern, obloha je poněkud zatažená, na hřebenech je vidět, že prší. Vjíždíme do centra a parkujeme asi 300m od místa prezentace. Ušli jsme asi 100 m a prudce se zvedá vítr. Stánky se začínají nebezpečně nadouvat. Schováme se pod jedním neobsazeným, hned vedle stánku Paklisportu. Vítr zesiluje a začíná pršet. Průtrž mračen. Utíkáme zpět do auta, stánky začínají poletovat po ulici. V autě sedíme asi hodinu, beru si tedy igelit na zakrytí dětského kočárku přes sebe a Evču s dětmi nechávám v autě. Cestou okolo Pakli stánku chválím přítomné, že stan uhájili před proběhnuvší větrnou smrští. U prezentace potkávám Broňka s rodinkou, který taky řádně zmoknul. Asi první varování. Hory ukázali co umí.

Sobota ráno 6:00. Koukám v Gosau z okna naší dočasné rezidence směrem na Dachstein, který 2 dny po sobě vykresloval prosluněná, dech beroucí horská panoramata.

foto: Pepa Janča

Dnes není přes provazy vody a mlhu vidět. V duchu lituju účastníky 200km distance, kteří jsou již hodinu na trati, včetně Petera, syna paní, u které bydlíme, který letos jede 200 po šesté. Píšu Broňkovi SMS: Tak jak to dnes vidis? Přišla „suchá“ odpověď: Vidim to jasne, dnes odstartuju...

V 8:30 sedáme do auta a jedeme do 12 km vzdáleného Bad Goisern. Po cestě předjíždíme jednoho nešťastníka, který se vydal na cestu kolmo, a evidentně měl deště už dost, a to ještě nedorazil ani na start.

Vjíždíme do Bad Goisern, vjezd do centra je uzavřen, tak dle pokynů hasiče, který koordinuje dopravu parkuju v řadě aut u krajnice. Shazuji kolo ze střechy, loučím s Evčou a s dětmi, kteří se dnes bohužel na start nepodívají, protože v rámci zachování zdraví se do té průtrže nedá vystoupit. Je 9:00, volá Broněk, tak ho ujišťuji, že dnes se nebude prášit. On startuje v 11:00 Vyrážím ke startu. Pohled na okolní kopce stojí za to.

Na start dorážím asi v 9:05, očekávám zařazení do 4. vlny, která má startovat v 9:15. Dávám se do řeči s jedním chlapíkem z Kyjova, který tu dnes také startuje poprvé. Pořadatel nás poslal do koridoru 3. vlny, patrně se dostavilo méně účastníků, než mělo.

Startujeme. Dnes to bude více než jindy o morálu. Lije jako z konve, občas zahřmí a na hřebenech se zablýská.

Výjezdem z Bad Goisern začíná 12 km stoupání. Z počátku se jede asfalt, který po určité době přechází do štěrkové, vcelku upravené cesty, na Alpy v patřičném sklonu. Občas přede mnou nějaký biker jde k zemi, při nepatřičném nájezdu na odvodňovací pozinkované strouhy, které jsou asi po 100 m za sebou a není jich málo. Ještě je také zapotřebí zmínit obrovský zájem místních obyvatel, okolo jejichž příbytků jsme před definitivním vjezdem do hor jeli, že i přes otřesné počasí stáli u trati a řehtačkami a kravskými zvony hnali bandu bláznů dopředu.

Po 1h25minutách jsem těsně pod vrcholem úvodního stoupáku. V této výšce se déšť změnil ve sněžení a jde do tuhého. Je mi ku.....á zima a to ještě pořád jedu do kopce. Začínám mít oprávněné obavy, jak se pojede dolů. Následné x kilometrové klesání probíhá v duchu velmi častých zastávek, a marného boje jak se pobíháním a všelijakými pohyby zahřát. Situace je vážná. Asi na 20. km na občerstvovačce mi pořadatel 2x podává banán, 3. pokus již vzdává a posílá mě ke stolku pro perník a salám po té, co jsem oba kousky banánu přes třasavku a zimnici 2x upustil na zem. V tento moment mi je jasné, že až se dostanu do Bad Goisernu, podél Hallstadt see se do dalšího stoupáku, tentokrát místo 1400 mnm do výšky nad 1500mnm, nevydám. Zase takový magor nebudu. Asi. Zhruba do 3,5 hodinovém utrpení se dostávám na občestvovačku na 34. km, kde si dávám horký čaj, přes zmrznutost nemám ani pomyšlení na jídlo, z gelů jsem snědl jen půl tuby. Projíždím přes koberce 3. průjezdovou kontrolou. Nějakým podloubím za obrovského povzbuzování přihlížejících vjíždím na most, který vede přes řeku tekoucí skrze Bad Goisern. Je tu o poznání tepleji, ale třesavka neustává. Činím poslední pokus zběsilým šlapáním o zahřátí, neúspěšně. Na 40. km končím v Bad Goisern, jedu rozmrznout do školy.

Po návratu do Gosau je u nás na návštěvě Broněk s rodinou. Svému slibu dostál. V 11:00 dstartoval a po 2 minutách se komplet durch vrátil zpět.

Peter svůj 6. boj na extrémní distanci také nedokončil. Odpoledne jsme se jeli podívat ke Gosausee, kudy jsem měl závěrem závodu projíždět:

foto: Pepa Janča

Bylo mi podezřelé, že občerstvovačka, která zde byla, vypadala nepoužitě.

Následujících 5 dní, zde bylo opět nádherně.

foto: Pepa Janča

foto: Pepa Janča

foto: Pepa Janča

foto: Pepa Janča

Při rozhovorech s naší paní domácí jsem jal podezření, že závod byl poprvé v historii předčasně zastaven. Problém byl jazykové bariéře, kdy jsme k ní hovořily v angličtině a ona přes neznalost tohoto jazyka odpovídala německy, což bylo pro nás stejné jako pro ní angličtina. Každopádně jsme si u ní domluvili ubytování i na Salzkammergut Trophy 2010.

Po návratu do Čech jsem zjistil, že závod byl skutečně zastaven, pořadatelé na konci Hallstadt see závodníky již nepustili do stoupání, ale vrátili je zpět do Bad Goisern. Výsledky byli stanoveny díky zařazení do několika maratonských sérií včetně MarathonMan Europe, u 200km distance někde na průjezdovce okolo 124.km, u B strecke 114km na 3. průjezdové kontrole, tzn. 34. km.

Jsem tím pádem FINISHERem na 546. místě a pokračuji směr titul MarathonMan Europe 2009.

PEPE Janča

GPS záznam, výsledky, fotky

4.7.2009 Drásal 2009 - Holešov - 120 km

07.07.2009 22:48

Stejně jako vloni, jedeme na prezentaci Drásala už v pátek. Díky Broňkovi máme zajištěno zázemí v Rajnochovicích, na jejich chatě. Již příjezd, po prezentaci v Holešově, do Rajnochovic okolo 21:00 je rozhodně úspěšnější, než minulý rok. To se nám s Jirkou, při transportu biků autem, povedlo udělat defekt na mém kole, aniž bych na něm jel (díky souboji pneumatika vs. převodník). Letos bez úhony. Letošní Drásal bude také jiný v tom, že na start se postaví i Broněk, který nám vloni s Hankou dělal putující fan klub po trati (Rajnochovice, Troják, Holešov). S Jirkou si ho dobíráme, že jede „dětskou“, ale na příští rok ho už přesvědčíme, že 120 kilometrů je vlastně jednodušší, protože můžeš jet volněji, a hlavně se můžeš déle kochat panoramatama, což je moje krédo.

Večer před startem ještě rozprávíme o stavu tratě. Jisté je, že se nebude prášit. Celé dva týdny prší, na Moravě jsou záplavy, prognóza na zítřek však s deštěm nepočítá. Včetně absolvování loňského Drásala, mám za sebou ještě podzimní „Rajnochovickou část“ Drásalovské trati s Broňkem, vedoucí z Rajnochovic na Troják a po silnici zpět do Rajnochovic. Tyto dvě zkušenosti mi jasně stačí k vytvoření závěru, že pokud nikde jinde, tak rozhodně v úseku nad Rajnochovicemi přes Čertův kámen až k asfaltu v Lázých u 3. občerstvovačky, budou bahenní koupele. Uvidíme.

Ráno je chladno, ale azuro. Před sedmou už jedeme autem z Rajnošek do Holešova, okolo 7:15 ještě telefonem budíme Broňka, aby nezaspal svou premiéru, i když startuje až hodinu po nás. V 7:45 startujeme, na rozdíl od loňska ne z úplně posledních pozic. Po průjezdu Holešova a přilehlých luk jdeme do prvního většího stoupání, kde se startovní pole začíná víc trhat. Panoramata noblesní, jako ve Skotsku. V následných sjezdech je cítit zápach pálícího se brzdového obložení bikerů, jedoucích přede mnou. Výjezd na Kelčský Javorník opět neselhal. Masakr. Na vrcholku si chvilku orážím, doplňuju tekutiny a láduju do sebe pár banánů. A hrrr do údolí. Zatím nijak přehnané bahno. To bude následovat za chvíli.

Po táhlém stoupání za Rajnochovicemi skutečně bahna jako v SOOSu. Po třetím občerstvení v Dědince Lázy, následuje rovinatý asfaltový úsek vedoucí k masakérní asfalt stojce, která nás opět vyváží směr místní hřebeny.

foto: Broněk Melichar (z podzimu 2008)

Odtud až na Troják to vcelku jde. Potom menší krize (několikátá), ale na posledním občerstvení, tuším 103. km, po požití horké polévky, už to jde do cíle jak po másle. Poslední táhlý štěrkovo - kamenitý sjezd směrem k Holešovu, postupně odjišťuje endorfinovou časovanou nálož, která exploduje při vjezdu do zámeckého parku, ve kterém je zbytek trati vytyčen pomocí "mlík" jako na XC okruhu. Dokonce jsem naspořil nějaké síly i na cílový spurt.

Zase super zážitek. Časově jsem si oproti loňsku o 20 minut polepšil. Drásal opět nezklamal. Srdeční pořadatelé i přihlížející diváci, výborné občestvovačky, perfektní značení a zabezpečení tratě. Je vidět, že místní tímto závodem skutečně žijí. A my taky. Beru ho jako by byl můj domácí, ač na něj jedeme přes půl republiky. Letos ho navíc jedu jako generálku na Salzkammergut Trophy. Tahle generálka se povedla. Jirka taky spokojen, akorát nám tu chyběl Broněk, který si někde okolo 30. km ustlal, a už se nerozjel. Do Holešova už nedorazil, hojí rány v Rajnochovicích. Příští rok parťáku v Zámecké zahradě!

PEPE Janča

GPS záznam, výsledky, fotky

30.5.2009 Král Šumavy 2009 - Klatovy - 110 km

31.05.2009 21:04

V sobotu 30.5.2009 v 6:00 přijíždíme do Klatov mezi prvními. Po prezentaci na sebe navlékám dlouhé kalhoty, přes ně kraťasy, termoprádlo, dres a windstopperovou bundu, sichr je sichr, počítám, že začnou padat trakaře. Po poskládání nádobíčka se přesouváme po cyklo ose na Klatovské náměstí. Guru Jirka jde do první vlny, já to jistím ze zálohy. Před startem ještě pořadatel varuje před brodem přes Úhlavu, někde na 80. kilometru, vody je po ramena. V 7:30 startujeme, začátek nepálím, očekávám bahenní vjezd do terénu. Předpoklady se plní, marast auf den spielplatz, prostě ráj pro hrnčíře. Po týdenním lijáku to však asi nikoho nepřekvapuje. Had šílenců se postupně plazí do kopců. Při prvním sjezdu po poli přede mnou pár borců padá do rozježděného bahna. Po jednom z polních sjezdů, kde všichni na kolech vlají jako prapory, jeden z pořadatelů vtipně poznamenává, "Chlapy, nechte těch parádiček a jeďte, jeďte..". Z rozblácené polňačky přejíždíme vesničkou do Šumavských hvozdů. Asfaltka za námi vypadá jak po průjezdu kolony ótéček. Navzdory rozmokvalému podkladu cesta kupodivu odsýpá. Na 7. km předjíždím Jirku, který se pere s defektem, mává na mě ať jedu, tak pokračuji. Znovu se potkáváme na 22.km, Jirka se ve sjezdu dere kupředu, držím si svoje tempo, vše jde dle plánu. Zatím neprší. Libuji si v dlouhém hávu, teplo je teplo, ať klidně začne chlístat.

Patrně někde na na 25. kiláku v prostoru občerstvovačky a servisu Jirku znovu předjíždím, zastavil se na drobnou opravu. A jedééém do kopců, asi na Boudovku. Na 28. kilometru opět přijíždí Guru a ve stoupání si lehce postěžuje, jak mu to moc do kopce nejede a postupně se, jako jeden z mála, bez sesednutí vzdaluje. Při výjezdu na horizont ho ještě vidím sázet těžší převody do následného sjezdu, kde pod heslem "hlavně nebrzdit" válcuje jednoho hardtailáka za druhým. Jedu si své.

32. kilometr a blížíme se k Nemilkovu, divácky asi nejoblíbenějšímu místu na trati, jsou před námi 2 brody. Už jsem je absolvoval v ročnících 2006 a 2008, kdy v ročníku 2006 byly dost podobné podmínky co se týče bahna a vody v brodech, akorát bylo o poznání tepleji. Po krátké asfaltové pasáži míjím ceduli Nemilkov, rozmýšlím strategii. Po pár vlásenkách vesnicí se zvyšuje hukot a cinkání kravských zvonců, blíží se brody. Ještě nevidím před zatáčkou vodu, ale už mám jasno, nesesedám... dám to. Sázím malý tác, vzadu trojku, vjíždím zatáčkou ke svahu vedoucímu k vodě. Přede mnou jedou tři bikeři, tak si trochu přibržďuju, abych měl dostatek prostoru k vodním manévrům, volím pravou stopu, ze které vyjíždí borec přede mnou, vlevo od něj do vody vjíždí jiný expert. Konečně mám místo, pouštím brzdové páčky a jedem na to. Rychlost dobrá, vjíždím do vody, rychlost akorát, sedám na zadní stavbu, kolo pěkně drží, dostávám se na úroveň experta, který se před chvílí jevil, že se i přes ťapání ve vodě brzy vyškrábe na břeh.

Chyba. V momentě, kdy spolubojovníka míjím, ztrácí balanc a kácí se, stržen vcelku silným proudem vody. A trefuje mě. Mám jasno, bude mokro. Jdu k zemi a pod hladinu. Komplet.

Je mi jasný, že to bude maso, voda je ledová, teplota ovzduší okolo 9 stupňů. Teplé hadérky, už nejsou teplé. Deset kilo bahna z kola jsem spláchnul, patnáct kilo vody nabírám. Lovím Plaváčka a prchám na břeh.

Kosa jak z nosa, křeče do rozhicovaných a vzápětí zakalených nohou, sedám na kolo a šlapu k druhému brodu, začíná mi docházet morál. Průjezdem druhým brodem zastavuji uprostřed a oplachuji ještě zbylých pár kil bláta, které neodpadly v brodu prvním. Doufám, že se při následném stoupání zahřeji.

Opak je pravdou. Jsem zmrzlý jako sobolí lejno. Na následné občerstvovačce svlékám bundu, dres, triko a ždímám. Po oblečení nazpět nic moc. Dávám si pár rohlíků a koláčů, nasedám a u nedaleko přítomných servisáků si nechávám namazat řetěz a převody. Nasedám a stoupám dál. Dělení tratí, vpravo 75 km, vlevo do kopce 110 km. U cedule sesedám a čtu. Při průjezdu po 12:30 budou závodníci jedoucí 110 km přesměrováni na trať 75 km, nebo něco na ten způsob. Koukám na hodinky, 11:05, morál nula, chuť na bahenní orgie nula, teplota téměř nula, otáčím a z bahenního sebemrskače ze sebe dělám asfalťáka - směr Klatovy. Po 40 minutách jsem u auta, computer ukazuje něco přes 65 km. Rychle do suchých hadrů. Sundavám camela, koukám na telefon, 2 zmeškané hovory a sms od Guru Jirky. "Cekam na 45. km a koncim."

Balím kolo a jedu pro něj, po 90 minutách je už trochu fialový. "Ani nevíš jak rád tě vidím.", hlásí po mém příjezdu někam 20 km od Klatov, kde ho nabírám. Jedeme vrátit čipy a dát si rizoto. Guláš si letos nezasloužíme.

Každopádně příští rok dáme reparát a končím tento report citátem neznámého autora: "...správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy." NO PAIN, NO GAIN.

Děkujeme, příští rok se vrátíme.

PEPE

GPS záznam, výsledky, fotky, videosestřih 2009

9.5.2009 Malevil Cup 2009 - Heřmanice - 106,7 km

13.05.2009 22:45

Velice krásné slunečné počasí nás přivítalo při příjezdu na ranč Malevil. Po prezentaci a složení našich ořů, jsme se kolmo přesunuli asi 6 km na start do Jablonného v Podještědí.

Výstřel zazněl v 8:30. Okolo 550 účastníků projelo městem a přes louky postupně vplouvalo do místních hvozdů. Po počátečním půlhodinovém stoupání se pohledem do údolí odhalila noblesní panoramata se siluetou Ještědu v dáli. Střídavým stoupáním a klesáním, průjezdem Rynoltic a Petrovic na 36. km končí legrace - jedeme do kopců a za hranice.

Po vyškrábání se na Haideberg sjíždíme a zase se škrábeme na další kopec. Po dalším sjezdu a průjezdem Oybinu šplháme na nejvyšší kopec - Hochvald. To už máme za sebou něco přes 53 km a dostali jsme se z Jablonných 300 nadmořských metrů, trvalým stoupáním a klesáním, na úroveň okolo 720 m n.m. Začíná Goethe neboli utrpení mladého Verthera - respektive bikera. Jsem na hadry. Tentokrát jsem měl výborný nápad. Otestovat, jak se mi pojede bez gelů. V této fázi a po požití čtvrtého sojového suku, jsem došel k závěru - blbě. Nohy nemotají a při sesednutí v jednom, v této fázi pro mě již na biku neabsolvovatelném stoupání, chytám křeče do obou stehen. V tento moment se mi vybavuje prohlášení jednoho bikera na Scalpelu, se kterým jsme zhruba stejnou rychlostí absolvovali jeden z předešlých kopců - "Nazdááár Kanone, panáček si to přijel užít cooo...", ale patrně měl na mysli spíše sjezdy. Je pravda, že i výjezdy jsou nezapomenutelné. Musím ale podotknout, že technické kamenité sjezdy, kterých tu nebylo málo, jsem si patřičně užil. A v tom měl Mr. Scalpel pravdu, na kopci otvírám pana Foxe a pouštím splašený trubky do údolí - nemá to chybu, jenom se vyhýbám větším šutrákům a popadaným bidonům. Jenom odlétávající kamení a decentní sss, sss, sss - hardtailové nepochopí. To jsou momenty...

Po zhruba osmi hodinách se blížím k cíli. Ještě jedno pořadatelské překvápko v podobě elegantní smyčky, když už si člověk myslí, že je v cíli, následuje dalších deset minut XC vložky. Výýýýborný. K mému překvapení v těchto místech potkávám hlouček lidí, z nichž jednoho, již v civilu oděného, poznávám. V momentě, kdy poznal i on mě řve na své kamarády: "Kurváaa to je Kanon, ty vole Kanone jeď, jeď, hezkyyy...", no jo Mr. Scalpel s rohlíkem od ucha k uchu. Ještě těsně před cílem vyzívám jednoho spolubojovníka, "Zašpurtujem si ne? Hihihi." "Já ti na to seru...", procedil mezi zuby. Tak třeba příště.

Veliká poklona pořadatelům za výborně odvedenou práci při organizaci jubilejního 10. ročníku MALEVIL CUPu. Tomu, kdo zde ještě nebyl, vřele doporučuji. Děkuji a za rok nashle.

PEPE

GPS záznam, výsledky, fotky

4.4.2009 Přes dva kopce - Jedomělice - 80 km

06.04.2009 00:29

Jako letošní závodní otvírák jsem zvolil marathon Přes dva kopce v Jedomělicích. Počasí vyšlo výborně, teploty okolo 15 až 18 stupňů, slunečno, sucho. Na start dlouhé, 80 kilometrové trasy, se postavilo okolo 200 účastníků. Pořadatelé opět neselhali a pro potěchu přihlížejících, připravili ihned po startu okružní průjezd Jedomělicemi, skrze dvorek hospodářského stavení. Jako bonbónek navíc, oproti loňskému roku, ještě nachystali při druhém průjezdu vískou i brod, v němž plovala nafukovací panna (či pana) a houf plastikových kačenek, mezi nimiž se občas zmítala těla závodníků. Tu správnou závodnickou atmosféru dotvářelo přítomné publikum, které řádně hlučelo při více či méně úspěšném průjezdu každého borce. Každý se smočil. Těsně po 20. kilometru následoval ještě 3. průjezd, okořeněný umělou lávkou s pódiem (valníkem), umístěnou tak šikovně, že při rychlejším průjezdu by se dalo hovořit o průletu.

S ohledem na předešlé absolvované marathony jsem byl udiven, že po 20. kilometru nepřichází žádná krize. Posléze jsem tento jev přisoudil faktu, že na nějakou krizi jsem od 10. km neměl čas pomyslet, jelikož jsem se při každém prudším stoupání zabýval seřizováním šaltru. Holt technická příprava proběhla pouze z 50%. Budiž mi poučením, že novým řetězem nejsou případné trable s převody vyřešeny, kór když má kazeta namotáno 3800 km. Pokud se mi podařilo seřízením odstranit přeskakování na trojce, protáčela se dvojka a jednička, no a naopak. Optimálním řešením bylo tedy seřízení na dvojce a v záběru používat jenom čtyřku a dvojku. Na druhou stranu mě to patrně trochu zrychlilo, protože nejprudší výjezdy jsem šlapal dvojkou, za normálních okolností bych sázel kašpara. Po 40. kiláku jsem byl patrně touto funkční novinkou natolik přebažen, že krizička ze 20. se sečetla s tou na 40. a zůstala se mnou až za 60. Zaplať pánbůh za noblesně vyvoněné občerstvovačky, které dávaly zapomenout na předešlé těžkosti, včetně již tradiční, horolezecké vložky s bicyklem na zádech. Jó rohlíčky se salámkem, koláčky, rozinky, pomeranče a další dobrůtky, dodávali vzpruhu na další polykání kilometrů. Příjemným překvapením byli i dva pořadatelé, zašití uprostřed lesa se zahradním grilem, z něhož nabízeli klobásky a maso. Hoši díky. Od 65. kilometru trať probíhala bez větších komplikací, což je patrné i z GPS záznamu.

12 kilometrů před cílem jsem se odhodlal na tepáku přepnout na ukazatel času, stráveného na trati, čímž jsem se odsoudil k 36 minutám očistce. Čas ukazoval 05:22:00 a v ten moment jsem pohřbil základní pravidlo hobby marathonců: hlavně nezávodit.

Cíl. Předsevzetí dát to pod 6 hodin? Boj s chronometrem skončil na hodnotě …...............

Celkově bych zhodnotil expedici jako úspěšnou, velké plus pořadatelům za perfektní zvládnutí celé akce, včetně škatulat hejbejte se s mlíkama v prostoru Jedomělic, které museli operativně přesouvat dle průjezdného kolečka, za výborné značení celé tratě a v neposlední řadě za občerstvovačky. Fakt dobrý. Eliťáci to asi neocení.

PEPE

Prohlédněte si také nádherné fotky od profíků z MTBS.