Ode dneška za týden bude odstartován 3. ročník „trochu delšího závodu“, u nás nazvaného Loudání Českou krajinou, závodu vycházejícího z amerického extrému Great Divide Race. Jedny z posledních informací, oficiálně pořadateli publikovaných jsou: délka trasy cca 535 km; převýšení 12.897 m, včetně následujícího profilu trati:
zdroj: www.loudani.borec.cz
Josef Janča
zde ON-LINE průběh závodu 9.-13.6.2010 zdroj: www.loudani.borec.cz
Díky webovým stránkám pořadatelů máte i u nás možnost zprostředkovaně sledovat celý průběh toho jedinečného závodu. Na jeho start se postaví 47 závodníků, z toho 3 ženy. Jmenovitě několik účastníků: dvojnásobný vítěz ročníků 2008 a 2009 Milan Silný, dále legendární extrémní biker Jan Kopka, čestný člen CzechMTB teamu, dobrodruh, cestovatel, cyklotremp Jan Vlasák, a v neposlední řadě naše barvy zastupující debutant Josef Janča. Uvidíme se na trati.
Letošní Český ročník je třetím, Great Divide Race v USA se letos pojede po sedmé. Jan Kopka jako jediný neameričan startoval v USA v prvním ročníku 2004 a dokončil na 3. místě. Bližší informace na http://www.greatdividerace.com/. Pokud by někdo chtěl absolvovat oba závody, termínově to možné je: 9.-13.6.2010 Česká republika, 18.6.2010 je start v USA.
Josef Janča
Níže uvedené informace jsou použity ze stránek pořadatele www.loudani.borec.cz
LOUDACÍ novinky 2010
17.5.2010
Tak máme aktualizován seznam „loudalů“. Nakonec jsme se rozhodli vzít i všechny
náhradníky (2 lidé se již mezitím omluvili) a tak jsme umožnili jet všem zájemcum
(pro dnešní den je to číslo 47).
Poslední přeměření trasy nám dává počet 535 km a cca 11.000 metrů převýšení.
V současné době se již mapa zakresluje u Shocartu.
Zároveň jsme doplnili propozice letošního ročníku a tak si myslíme, že je vše jasné. V případě dotazů se nebojte nám mailovat.
Pátá indicie letošní trasy:
Nepojedeme nad 2000 metrů nad mořem, několikrát pojedeme nad 1000 m n.m.,
v mála případech nepojedete po silnici nebo turistické značce
(asi 2 případy přejezdu pouze po značené cyklostezce, asi 2 případy
přejezdu pouze po cestě s nezpevněným povrchem, samozřejmě v mapě vyznačených).
Převýšení na trase je cca 11.000 metrů, tak jako vždy, kopcovitější
je spíš první polovina tratě. A vyjedete několik kopců,
které jsou v dané lokalitě těmi nejvyššími.
(Co jiného čekat od autora podobně zaměřené knížky !)
20.4.2010
Letošní ročník bude definitivně veden trasou od někud do Slaného.
Sraz bude ve středu navečer ve Slaném a odtud pojedeme busem (s vlekem na kola) na místo startu. Autobus platit nebudeme, Milča
sehnal jeho proplacení jako sponzorský dar !!! Tím jsme zvýšili i počet startujících na 42 !!!, několik náhradníků se tak dostalo mezi
přihlášené. Naléhavě prosím všechny co již teď vědí, že nepojedou, aby nám to oznámili, protože stále máme 8 náhradníků.
Výši startovného oznámíme také co nejdříve (nejde nám o zisk, jen o to, abychom mohli barevně nakopírovat barevné podklady,
koupit diplom a přidat trochu na kredit SOS telefonu. Nic víc), vidím to opět na cca 300-400,- Kč.
Souhrn sponzorů:
Autobus platí firma TOITOI
Mapy zakreslí server CYKLOSERVER.CZ a SHOCART
Ceny pro vítěze přislíbila firma R2 (sportovní brýle)
Mediální partner je časopis CYKLOTURISTIKA
Čtvrtá indicie letošní trasy:
Nepojedeme přes Prahu, Brno, Bratislavu, Vídeň.
Vyhneme se jakémukoliv krajskému městu.
16.3.2010
Další náhradník ve startovacím poli.
Třetí indicie letošní trasy:
Určitě se ocitneme v nadmořské výšce přes 1.000 m.
23.2.2010
První náhradník se již dostal do startovacího pole. Takže ani ostatní nevěšte hlavy !!!
Doposud jsme nenašli žádného sponzora L
Druhá indicie letošní trasy:
Nepojedeme přes území bývalé NSR.
18.2.2010
První indicie letošní trasy:
Nepojedeme přes slovenské území
15.2.2010
Mezi přihlášenými je i legenda extrému Honza Kopka !!!
PROPOZICE:
Sraz účastníků: 17:40 hod. ve středu 9.6.2010, Zimní stadion Slaný (v 18:00 hod. již vyjíždí bus směr start…. na nikoho se nečeká !!!!)
Start: cca 22:00 hod. ve středu 9.6.2010, neznámo kde
Cíl limit: 19:00 hod. v neděli 13.6.2010, šatna Zimní stadion Slaný
(individualisté mohou přijet i později…)
Společné posezení: od 18:00 hod. v neděli 13.6.2010 – bufet Zimní
Stadion Slaný; plánovaný konec 22:00 hod.
Na start si každý závodník může přinést jednu tašku (věci, které si nebere na cestu, ale chce je mít k dispozici v cíli), hlavně pro mimo slánské. Tato taška bude po celou dobu v šatně na Zimním stadionu Slaný.
Upozornění a rady:
Trase vede z velké části po území České republiky, cca 50 km vede po území jednoho našeho sousedního státu. Trasa vede jen málo městy, tudíž nákup jídlo, popř. náhradních dílů je dost omezená. Horské samoty nemusí nabízet mnoho příležitostí k nákupu….. (větší vesnice cca 1000 obyvatel bude v první třetině cca každých 25km). Závod je dlouhý cca 540 km (optimální trasa bez zajížděk) a tak buď připraven tlačit kolo 540km ! Pořadatelé nezajišťují stažení jezdce z trati. Celá trasa je zcela bez zajištění pořadatelů !!!!
Doporučená výbava: baterka, malá lékárnička, mapník (držák mapy na řidítkách), folie na mapové listy A4 (mapy jsou jen vytištěny, tudíž náchylné na déšť, pot atd.)
Povinná výbava: kolo, cyklistická helma, digitální fotoaparát, mobil , mapové listy A4 v barvě, které dostanete od pořadatelů cca 2 hodiny před startem, občanský průkaz nebo cestovní pas (cca 50 km nevede územím ČR).
Ostatní výbava je zcela dobrovolná, a každý si veze jen to s čím dokáže tzv. přežít. Závodníci by měli umět překonat nepřízeň počasí, opravit kolo, bivakovat atd. Je možné výbavu doplňovat (nákup ve městech apod.). Žádný finanční limit zde není, každý jede na co má (jak fyzicky a psychicky tak materiálně…)
Na trase je 71 kontrolních bodů, na kterých se musíte vyfotit (nejlépe s kolem). Není nutné být u kontrolního bodu přímo (ale musíte být do cca 100 metrů od něj, tzn. že nemůžete vyfotit povinný hrad ze vzdálenosti 5km, respektive můžete, ale nebude se počítat ……).
Povinnosti: každý jezdec musí napsat na centrálu povinné SMS a to v těchto termínech:
čtvrtek 10.6. v cca 20 hod.,
pátek 11.6. v cca 20 hod.,
sobota 12.6. v cca 20 hod.,
neděle 13.6. ve 12 hod.,
neděle 14.6. ve 16 hod..
+ novinka pro letošní rok, všichni dostanou ještě povinnost při průjezdu určitých měst nebo hradů, přehrad, vrcholů, rozhleden, skalních měst, podzemních dolů (tam ne, tam není signál….) zaslat smsku v době kdy tudy projeli (maximálně další 3-4 SMSky za celý závod)
Dál je nutné napsat v případě vzdání !!! a následném vrácení se do Slaného nebo domů !!!!
Povinná SMSka musí obsahovat tyto údaje: na jakém kilometru jste (dle rozpisu !!! ne dle Vašeho cyclo-computeru), v okolí jaké vesnice jste /pro kontrolu/ a Váš fyzický stav dle stupně únavy :
stupeň 1 – pohoda,
stupeň 2 – bolí to, ale jede to,
stupeň 3 – jakž takž, myšlenky na vzdání nemám .. bolí to více než je zdrávo
stupeň 4 – bolest, únava, psychické problémy ale nevzdávám,
stupeň 5 – děs, běs raději spím v civilizaci a ráno možná posílám „vracecí“ SMS …../.
Vzor SMS: 353km, Železná Ruda, 4
Následná penalizace nedodání fotky z kontrolního bodu (nenašel, zabloudil, zapomněl…..) bude řešena až v cíli a individuálně. Je zcela v pravomoci Milana Silného a Vaška Čepičky.
V cíli (v neděli navečer) každý propůjčí svoji kartu z digitálního fotoaparátu, a organizátoři si stáhnou všechny povinné fotky. Je NEPRODLENĚ nutné mít na fotoaparátu správně nastavený čas a datum. Zároveň každý si musí zajistit mít fotoaparát neustále schopný fotit (dostatek baterií nebo nabíječku, dostatek místa na paměťové kartě !!! na 71 povinných bodů). Doporočujeme mít jak mobiolní telefon tak i fotoaparát (v případě ztráty foťáku můžete fotit alespoň mobilem ……). Není možné fotit jedním přístrojem za dvojici (jakože, jedete spolu a aby Vás to nezdržovalo apod. „nápady“. Doopravdy každý musí mít svůj záznam !!!
Ceny pro ty co dojedou do cíle: snad diplom a hřejivý pocit z toho, že bylo dosaženo cíle a to je asi všechno ……
V pondělí 7.6.2010 bude oznámeno místo startu těm lidem, kteří to mají při cestě a nemusejí se tak drkotat až do Slaného a pak např. zase zpátky na Šumavu, Moravu, Slovensko atd… . To nám doopravdy připadá zbytečné, tito lidé si samozřejmě ponechají místo startu v tajnosti a nebudou ho šířit dále !
V současné době se zakresluje trasa ve firmě SHOCart, jakmile to bude hotové, uveřejníme bezcenný příklad, jak jednotlivé listy vypadají, jak je na nich znázorněna trať a jak je na nich znázorněn kontrolní bod.
Všichni k mapovým podkladům ještě dostanou na startu tzv. itinerář, kde bude trať detailněji rozebrána a budou zde jasně popsány instrukce ke kontrolním bodům.
Startovné:
350,- Kč nutno zaplatit předem, pouze bankovním převodem na účet 1552691. Kód banky 0600. Jako variabilní symbol uveďte startovní číslo pod kterým jste vedeni ve startovní listině. Konstantní symbol použijte 558. Specifický symbol není třeba.
Startovné musí být zaplaceno do konce května, v případě neúčasti (oznámené do 4.6. se vrací pouze polovina, pak už nic… mapy už budou totiž stejně vytištěny…..
Bezpečnost a pojištění:
Pořadatelé neberou za nikoho záruky. Všichni jedou tzv. na „ své“ triko, se svými riziky. Trať by neměla vést žádnou zakázanou oblastí pro cyklisty (jedna vyjímka cca 1000 metrů dlouhá, zde je na Vás zda budete tlačit nebo pojedete…), kdyby se taková oblast naskytla pouze se omlouváme. Opět tedy jsou rizika po této části trasy na Vás (případné pokuty, škody, zranění). Myslíme, ale že nést kolo se může všude…. Pojištění za nikoho nesjednáváme a ani my pojištění jako takové s nikým neuzavíráme.
Trasa
Trasa je pevně dána ale není značena. Bude přesně určena pouze mapou!
Jezdec musí absolvovat celou trasu, nesmí si trať nikde zkrátit (výjimky jsou přesně popsány v itineráři !!!) Při nedodržení těchto pravidel hrozí diskvalifikace.
Trať můžete kdykoliv opustit (bloudění, nebo záměr). Každopádně je nutné se na trasu vrátit opět tam, kde jste z ní sjeli. (záměrné opuštění: ubytování, oprava kola, ošetření zranění, nákup)
V žádném případě není možné použít nějakého přibližovadla (svezení na valníku, lanovkou atd. !!!)
Teoreticky se může stát, že zákres turistických tras nebude odpovídat mapě (pak dodržujte hlavně trasu a ne třeba barvu turistické stezky … ), protože důležité je dostat se ke kontrolním bodům. V případě velkého rozporu volejte na číslo kam budete posílat kontrolní SMSky. Pevně doufáme, že tento problém nenastane.
Tak sláva, konečně začátek další bikové sezóny je tu. Příprava opět uvázla v plenkách, no spíše v prenatálním stavu. Letošní našlapaný objem, počítáno od ledna, rovná se pár minutám přes dvě hodiny celkem, to znamená pro maratonskou přípravu zero. Pravda je ta, že rozhodnutí, že se na start postavím i přes nulovou přípravu a ne v zrovna pozitivní cyklo náladě, padlo až v pátek 9.4. těsně před polednem. V noci tedy kontroluji traktora, zda je jízdy schopen, ale před zimou jsem jej naštěstí ukládal ke spánku připraveného na následující sezónu. Stačilo dofoukat pneumatiky a tlumiče a je to. Hodinu po půlnoci je vše připraveno na ranní start. Na mysli mám pochopitelně materiál, do nějž své, po zimě zlenivělé tělo nepočítám. Takhle se startuje z voleje.
Rozhodnutí i přes totální nepřipravenost nastoupit na start, mnou velice ceněného, pořadateli noblesně vyvoněného a hýčkaného závodu, padlo i díky vzpomínce na loňský 8. ročník, z něhož jsem loni vytvořil tento odkazovaný report.
Tak že, letošní 5. závodní sezónu otevírám 3. účastí v Jedomělicích, při svém 31. maratónském startu, a ať při mně stojí všichni svatí, amen. Nic jiného si nelze přát a očekávání překonání loňského maxima pár minut pod šesti hodinami házím za hlavu. Hlavně ty trubky dostat do cíle.
Do startovního koridoru se stavím v 9:53, po lehkém rozjetí k druhému konci vesničky (abych neztrácel drahocenné síly, kterých s největší pravděpodobností nebude nazbyt). Nuluji všechny přístroje, připravuji se vpadnout do výstřelu a náhle si všímám, že jsem zapomenul čip na vidlici řádně přitáhnout. Ohýbám se tedy k poslední technické úpravě uvolněné elektrikářské stahovací pásky a najednou křup. Síla vynaložená holou rukou překonala pevnostní limit pásky a čip mi zůstává v ruce. Pořadatel hlásí minutu do startu. Odcházím tedy za hrazení, kde opírám kolo a poklusem se vracím k výdejnímu okénku startovních čísel pro novou pásku. Ke kolu se vracím asi 15 vteřin před startem a k pobavení ostatních závodníků začínám s montáží. Je odstartováno, dotahuji pro jistotu i druhou tenčí pásku, již obezřetněji, provádím kolo mezerou mezi hrazením a zařazuji se mezi rozjeté závodníky, těsně před časoměřičskou rohoží. A jedéém. Klasické kolečko skrze stodolu, na pár kiláčků do lesů a zpět do vesničky. Další průjezd startem, stodola, brod. Ráno suché místo, nyní díky hadici natažené z obecního hydrantu, krásné místo pro pobavení přihlížejících. Potom se zase postupně noříme do lesů. Na 16. kilometru, po táhlejším stoupání přichází krize. Je nutné přehodnotit strategii. Pro zdárné přežití je nutné zvolit expediční pojetí pohybu vpřed. Vytahuji foťáček a dělám pár snímků pohádkově vyhlížející lesní cesty. Trať se opět stáčí směrem zpět k Jedomělicím, přejezd valníku a konečně občerstvovačka. Opět pořadatelé nezklamali. Koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, pivo, každý si vybere. A obsluha příjemná. Zdržím se déle. Asi po 3 minutách, spokojeně občerstven, nasedám a pozvolným stoupáním opouštím Jedomělice. Polními cestami se asi na 22. kilometru dostáváme zase do lesa, horolezecká vložka. Čas na pár fotek a jedem dál. Na 2. občerstvení opět koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, pivo, rum, koblihy. Z legrace se snažím domluvit směnný obchod s pořadatelem na motorce, nesouhlasí, holt musím pokračovat na kole. Na 40. kilometru mám průběžný čas 3:10, což jak jsem posléze zjistil, byl čas vítězný. Ovšem na kilometru 80. Utrpení pokračuje, 3. občerstvení, koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, pivo, následné dělení tratí, vpravo 50, vlevo 80. Odbočuji tedy vlevo a přede mnou i za mnou je díra. Alespoň se nepráší. Vím o pětičlenné skupince, se kterou se střídavě míjím, momentálně jsem kousek před nimi, nejsem tedy úplně poslední. Nohy už nemotají vůbec. Posledních 23 kilometrů navíc jedu téměř pořád ze sedla, holt ani nasezeno nemám a bolest v sedícím stavu je již nesnesitelná. Poslední bufík, koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, i přes mé uzavírání startovního pole všeho dostatek. Znovu mě předjíždějí 3 pořadatelé na motorkách, aby o pár kilometrů opět kontrolovali závěr startovního pole. Čekají u vozidla opatřeného cedulí cíl 5 km, mohutně povzbuzují, auto troubí. Asi 3 km do cíle začíná pršet. Alespoň se nepráší. Do cíle vjíždím v čase těsně pod sedmi hodinami. Expedice končí.
Co říci na závěr. Opět se pořadatelé blýskli, ve všech směrech perfektní. Příští, jubilejní 10. ročník si rozhodně nenechám ujít.
Jak milí čtenáři vidíte, i takhle se dá závodit, osobně triumfovat. Vřele doporučuji, tento způsob pohybu, zdá se býti vhodný pro hodně otrlé sebemrskače. Anebo něco najezdit před sezónou, ale o tom až na přes rok.
Josef Janča
Vzhledem k vyjímečnosti tohoto závodu, Vám přinášíme zprostředkované reporty z jeho průběhu, včetně výsledků.
V letošním ročníku se závodilo severní cestou Northern route (even numbered years) a bylo překonáno hned několik rekordů: Peter Basinger získal 4. vítězství na trase 350 mil časem 3 dny 9 hodin 45 minut (zaostal za vlastním rekordem trasy z ročníku 2007 o 5 hodin), 2. Jeff Oatley zaostal za vítězem pouhých 33 minut, nový ženský rekord na trase 350 mil pokořila průjezdem McGrath závodnice Tracey Petervary časem 4 dny 18 hodin 52 minut (absolutně 8. místo na trase 350 mil), tatáž žena pokračovala i dále a dorazila až do Nome, cíle 1100 mil dlouhé trasy v novém ženském rekordu za 18 dnů 6 hodin společně se svým manželem Jay Petervary (absolutně 2. dělené místo na trase 1100 mil). V historii závodu je jednou ze dvou žen, které kdy tuto vzdálenost urazily. Tou první byla Kathi Merchant, její manžel Bill Merchant je organizátorem i několikanásobným finisherem závodu. Letošním vítězem se stal biker Phil Hofstetter v historicky 2. nejrychlejším čase 17 dní 9 hodin 30 minut. Rychlejším byl pouze v roce 2002 Mike Curiak časem 17 dnů 2 hodiny taktéž severní cestou. Letos padl i rekord pěšího závodníka a ten vytvořil časem 20 dnů 4 hodiny 45 minut Tom Jarding. Na kratší 350 mil trase padl i finisherský rekord, kdy při startu 44 závodníků do cíle dorazilo 35 závodníků. Je též dobré připomenout, že v roce 2007 na 1100 mil dlouhé trase, vedoucí jižní cestou Southern route (odd numbered years) zvítězil při svém 2. startu český biker Honza Kopka časem 23 dnů 2 hodiny 42 minut, necelých 26 hodin za rekordem jižní trasy.
Pepa Janča
Zdroj: Kathi a Bill Merchant http://www.alaskaultrasport.com/
Iditarod2010_reports.pdf (695,9 kB)
Iditarod2010_results.pdf (116,5 kB)
fotografie z trati 1100 mil od Jay Petervary
Zakončit letošní závodní sezónu jsme se s parťákem Jirkou „Guru“ Čechem rozhodli netradičně, premiérovou účastí na silničním závodě a volba padla na podnik s názvem Tour de Brdy 2009. Místo startu a cíle je situováno na zámek Zbiroh, kde se letos koná 3. ročník. Trať by měla vést z větší části po lesních asfaltových cestách, uzavřeného vojenského prostoru, jehož průjezd pořadatelé pro předem přihlášené závodníky zajistili.
Na zámek přijíždíme okolo 9:30, jdeme se zaprezentovat a na hodinku si sedáme zpět do auta, jelikož venkovní teplota není nikterak komfortní. Při odjezdu z domu Jirka něco plácal o krátkých kalhotách a dresu, na místě však okamžitě přehodnotil situaci na zimní oblečení. Navlékáme tedy dlouhé hábity, připravujeme kola a Guru při přípravě suše procedil s úsměvem mezi zuby: „..se podívej, jsme trochu handicapováni, všichni jedou na ostrejch závodních speciálech, akorát mi na tréninkovejch...“ K této poznámce musím ještě poznamenat, že do nedávna jsem žil v domnění, že můj velocipéd se svými 2x8 převody patří mezi luxusní silniční cyklo zboží. Ale funguje rozhodně podobně luxusně, jako některé zde spatřené super stroje, s nesporným pozitivem, že je v průměru o 50 tisíc jeho pořizovací cena nižší, než u strojů u „konkurenčních stájí“. Toliko o technice, která se na našem výkonu stejně nikterak neprojevuje. Když jseš dobrej, tak jseš prostě dobrej. Navíc dle rčení těžko na cvičišti, lehko v boji, aplikujeme v praxi další, neméně pravdivé úsloví, chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Украина. Ještě před nástupem na start věnujeme pár vzpomínek panu účetnímu Hugo Fantozzimu. Na startu pořadatelé hned poznali, že jsme debutanti silničních závodů, když se smíchem jeden z rozhodčích okomentoval naše umístění startovních čísel:„..no jo, řeklo se sice dát číslo doprava, ale ne doprava na bok, ale doprava na záda".., no nikdo není dokonalý, na boku je máme proto, abychom se dostali do kapsy pro gumicuk, a navíc, buďte rádi, že jsme si to číslo nepřidělali na řidítka (nedali jste nám elektrikářský pásky).
Pár minut před jedenáctou hodinou moderátor dokončil svůj stručný popis trati a za doprovodu Tankianových Empty walls a následně notoricky požívaného rifu i na mnoho MTB podujatiach, od Survivor jejich pecky Eye of a tiger, vyrážíme na naší prémiovou Tour na silničních kolech. Po sjezdu zámeckého kopce se peloton mírně zaseknul a následně celý otočil o 180 stupňů, jelikož zaváděcí motorkář zapomněl odbočit vpravo ven z areálu. Po tomto drobném, po startovním zaváhání balík začal zvyšovat rychlost. Výjezd ze Zbirohu a šlapeme s Jirkou stále vedle sebe (oproti MTB marathonům velmi nezvyklý jev). Napadá mě a také to Jirkovy sděluji, že je vhodný čas za to vzít, a zkusit jít alespoň jednou do úniku a zažít si svou minutu slávy. Za tu srandu by to stálo, než nás zase balík spolkne. Ale než jsme to stačili zrealizovat, balík nabral takovou rychlost, že se pozvolna začal trhat. Ještě jsem stačil poznamenat, že jsme právě pros.... svou jedinečnou šanci a na 12. km definitivně ztrácím kontakt s pelotonem. Jirka se drží o další dva déle. Zkutečnost, že v balíku se jede dobře, vzala za své v momentě, kdy se při drobných dobržďováních před prudšími zatáčkami vytvořila více než pětimetrová mezera, která je již propastně dlouhá a za kterou se jede téměř stejně jako sólo. V Průběhu další půlhodiny jsem se stal jedním z článků šestičlenné skupinky odpadlíků, kteří se v pelotonu neudrželi, jízda v této skupince byla však o dost pohodlnější než sólo jízda. V této formaci jsme se střídáním drželi až na 53. kilometr, kde se na otočce u Nepomuku naše uskupení roztrhalo díky zastávce na občerstvovací stanici. Co se týče trati, tak jedním slovem nádhera. Velice slušná asfaltová cesta, místy trocha štěrku, krásné lesy, chvíli listnaté, chvíli jehličnaté, nepráší se a až do 54. km ani příliš neprší. Od návštěvy občerstvení začala stíhací jízda skupinky, ze které jsem vypadl díky delšímu doplňování propriet u pořadatelů. Se stíháním začalo i silně pršet, ale nikterak mi to jízdu neztěžovalo, měl jsem i zadní blatník a když je zadek a nohy v suchu, je vše ok. A taky bylo, Zimní MTB tretry na silničním kole fungují výborně. Až pár kilometrů před cílem jsem cítil mokro a to jsem měl za sebou více než půldruhé hodiny trvající průtrž mračen. Skupinku jsem sjel asi po patnácti minutách a zbytek závodu jsem jel sám až na cca 97.km, kde jsem nevěděl kam odbočit. To mě dojel František z Bike Brdy Teamu, se kterým jsem jel od 12.km v té skupince. Byl celkem rád že jsme se sjeli , „.. zkouším tě dojet od Obecnice (cca 75. km) a pořád tě vidím před sebou..“, tak to dál táhneme zase spolu, ale jak se za chvíli ukazuje tak špatným směrem. Jedeme další 2 km a od místních kolemjdoucích se dozvídáme, že jedeme špatně, celková zajížďka nakonec asi 3 kilometry, tak zase nic hrozného. Opět se napojujeme na správnou silnici a hasiči nás ženou směr Zbiroh. Potkáváme další známou tvář z naší skupiny, dle výsledkovky je to patrně Petr Nováček, a dál už jedeme spolu ve třech. Ještě předjíždíme v drobných stoupáních ze dva tři borce a vjíždíme do Zbirohu, kde nás další hasiči ženou do finálového stoupání. Na silnici je značeno cíl 700m, František hlásí, že v žádném případě nebude spurtovat. Udržujeme vcelku ještě solidní tempo, Petr odpadá, jedeme s Františkem vedle sebe, 70m cíl, ještě jednou ho zkouším vyhecovat, ale nechce se mu, tak párkrát dupnu a jsem o pár vteřin před ním. Cíl. Máme premiéru za sebou, vidím přicházet Jirku, příliš spokojený není (věčný pan nespokojený – alespoň ho to žene dopředu), dojel asi před pětadvaceti minutami a je celkem KO. „To byl poslední silniční závod“, hlásí, ale tohle prohlášení ztrácí pravdivost asi za další hodinu. Podávám si ruku s Františkem, na kterého tu čekají kamarádi, kteří na trati mávali českou vlajkou, třeseme si pravicí i s Petrem. Jsem moc spokojený, výborný zážitek, celkem odlišný od terénních maratonů. Třešničkou na dortu je noblesní královské pohoštění v jednom ze zámeckých salónů. A dokonce v tombole jsme oba vyhráli dárek. Závěr sezóny byl díky pořadatelům tohoto závodu velmi vyvedený, počasí vcelku slušné, hlavně že se neprášilo, podobně jako na většině letošních akcí, a splašené trubky jsme v pořádku dovezli do cíle.
Josef Janča
S Jirkou vyjíždíme od domova ve 3:00. Po páté hodině volá Broněk, že startují s Honzou Vlasákem také. Potkáváme se 15 km před Starým Hrozenkovem, do Nové Dubnice přijíždíme přesně v 8:00. Naše parta je kompletní, včetně Broňkovy Hanky. Mise 1. SVK MTB Marathon může začít. Jirka, Honza a já startujeme 103 km v 9:00, Broněk 70 km hodinu po nás. Na slova pořadatele před startem, že trať je dnes velmi promoklá a dvakrát náročná než za sucha, si ještě v následujících mnoha hodinách několikráte vzpomeneme.
Přesně v 9:00 jsme vyrazili společně s dalšími 60 bikery na trať 103 km, od které naše celá výprava očekává náročný a nádherný bikový zážitek, do jaké míry bude intenzivní jsme však jen stěží v těchto momentech mohly odhadnout. Průjezd Novou Dubnicí byl oproti většině jiných závodů velmi poklidný, zaváděcí policejní auto nikam nespěchalo. Na konci města mezi rozestavěnými rodinnými domky se zaváděč odpojil, a hrozen cyklistů už pokračoval do prvního stoupání směr les svým tempem. Výjezdem prvního krpálu a na začátku prvního sjezdu se varování pořadatele potvrdilo, tenhle závod nebude žádná vyjížďka pro turisty. Řádně promoklý podklad začal naplno prověřovat technické schopnosti všech zúčastněných. Asi po 3,5 hodině dorážím na první kompletní občerstvovačku na 32. km Omšenie (okolo 400 m n.m). Potkávám Broňka v civilu a příliš mě to nepřekvapuje. Terén je opravdu masakr, bahenní lázně, klouže to do kopce, klouže to z kopce, tak že Broňkovo zhodnocení situace, že nemusí mít žebra zlomená letos potřetí naprosto vysvětlují jeho odstoupení. Dle jeho informací Jirka projel asi před 40 minutami, Honza si myslím bude kousek za mnou. Cpu do sebe pár koláčů, banánů a vody, nasedám a razím do největšího 10 km stoupáku na Baske 955 m n.m. Na 35. km si procházím krizí. Sesedám a odpočívám. Dojíždí mě Honza. Taky toho má dost. Zbytek tratě jedeme s menšími či většími odstupy spolu. Asi po necelých 2 hodinách se blížíme k vrcholu Baske. Panoramata nám vracejí tu dřinu. I pro to se tak dřeme.
Foto: Pepa Janča
Vzhledem k rychlosti našeho pohybu vpřed, chvílemi kolmo, chvílemi pěšmo, si dokonce nacházím pár chvilek k fotografování, oddáchnout si musím každopádně. Honza bere také foťák.
Foto: Pepa Janča
Na vrcholu Baske je další pitná občerstvovačka. Paní s pánem, kteří zde obsluhují nám dokonce při pohledu na nás nabízejí svou vlastní svačinu a sdělují nám informaci, kterou oba tušíme, je potřeba zrychlit, nebo nás na 50. km na Homolce (907 m n.m.) průjezdová kontrola dál nepustí. Limit je stanoven na 9 hodin. Přesně po šesti hodinách dojíždíme na Homolku. Rychleji to nešlapalo. Ale panoramata byla cestou sem noblesní.
Foto: Pepa Janča
Foto: Pepa Janča
K našemu příjemnému překvapení nás nikdo z pořadatelů nezastavuje. Nepříjemným překvapením však je, že občerstvovačku už zabalili a nikdo tu na nás nečeká. Pokračujeme dál sjezdem po značení trati, ale už oba s Honzou tušíme, že bez občerstvení se daleko nedostaneme. Jedeme ještě společně se dvěma klukama ze Zlína, se kterýma se pravidelně potkáváme od 32. km.
Na 57. km Rúbanky nás zastavuje slečna pořadatelka.Po domluvě nám odebírá čipy. Není reálné stihnout limit na další občerstvení v 17:15 Na Horné Porube, bez jídla se jet nedá, a celkový devítihodinový limit už taky vzal za své. Pokračujeme tedy po silnici přes Omšenie a Trenčianské Teplice směr Dubnica. Za Trenčianskými Teplicemi sjíždíme společně se Zlíňáky z asfaltu zpět do terénu a připojujeme se zpět na trať asi 4 km před cílem. Po 7hodinách 12 minutách přijíždím na parkoviště, Honza asi 5 minut po mě, dělal ještě nějaké snímky.
Foto: Honza Vlasák
Najeli jsme 70km místními hvozdy. Jirka přijel po 8hodinách a 12minutách na 27 místě. Takhle servanýho jsem ho ještě neviděl.
Tak že závěrem: tento marathón zcela jistě patří mezi 5 nejhezčích a dá se říci, že mezi nejnáročnější, které jsme jeli. Organizátoři odvedli výbornou práci, a díky taky přírodě, za to co tu vytvořila. Ač byl letos nad mé síly a nad výkonnostní limit, je o důvod více, abychom se za rok opět vrátili. Prostě bikerskej ráj.
Pepa Janča
Tak je tu poslední, třetí závod MarathonMan Europe 2009 série. Po prosluněném Malevilu a prosněženém Salzkammergut Trophy se jde do německého finále. Seiffen, malebné městečko proslavené výrobou dřevěných hraček. Vypsány jsou tři distance se společným startem: 40km, 70km a 100km. Mezi 8:30 a 8:45 nás kumulují do startovního koridoru na louce nad Seiffenem, v 8:45 se pomalu přesouváme za zaváděcím autem po místních chodníčkách a komunikacích asi 2 km do centra města. Rekordní počet účastníků postupně z hroznu připomínající včelí roj, seřazeného na zmíněné louce, vytvořil nekonečného hada, který se zastavil na místě ostrého startu v centru Seiffenu. 9:00 start. Dle informací pořadatele, následujících 12 km absolvujeme za zaváděcím autem, po asfaltové silnici, převážně vedoucí z kopce. Asi po půl hodině opět vjíždíme do Seiffenu, kde nás okolo louky (místa rojení) konečně ženou do terénu. Naštěstí, protože další půlhodina na silnici v tomhle brutálním tempu a můžu hodit ručník do ringu. V tento moment máme před sebou tři, respektive dva či jeden, naprosto identické asi 28 kilometrové okruhy, které budou v křižovatce vytvořené pořadateli v prostoru cíle postupně opouštět závodníci, jedoucí buď 40, 70 nebo 100km. Trať je velice pěkná. Neustále se střídající sjezdy a výjezdy, situované v místních lesích. Jet se dá naprosto všechno. Akorát je složitější, najít si správné tempo, a nenechat se strhnout zběsilostí čtyřicítkařů, potažmo sedmdesátkařů. Zhruba v polovině okruhu je vyšperkovaná občerstvovací stanice, na které nechybí nic z potřeb maratonce a je průběžně pořadateli doplňovaná. Asi 500 m před výjezdem z lesa do Seiffenu je jeden kritický, asi padesátimetrový sjezd z lesa, kde raději vedu. Někdo jede, někdo padá. Čtu green, abych to v druhém kole dal. Po tomhle střemhlavém letu se přes jeden houpák najíždí do městečka, kde máme před sebou neskutečnou stojku. Sice asfalt, ale střecha. Někdo tlačí. Jedu a trochu prestižím. Cesta je obklopena špalírem diváků a na vrcholku stoupání se podjíždí komentátorské pódium. Neskutečný hukot. Řehtačky, zvonce, tleskání, hvízdání, povzbuzování, no neskutečná atmosféra. Ještě zrychluji, pár borců předjíždím, vidím hvězdičky. Na vrcholu spojky tepu 182 a mám toho plný brejle. Asi kilometrovou vlásenkou nás značení mlíkama vede do prostoru cíle, na jehož začátku je pro 70km a 100km odhodlance druhá občerstvovací stanice. Chytám křeče do obou nohou, tak ještě než sesednu, řádně je zkouším protřepat. Protřepat, nemíchat. Příště musím do té stojky jet umírněněji. Dávám si dobroty z prohýbajících se stolů, okolo mě sem tam prosviští finišující závodníci ze 40 km distance. Po minutě nasedám a jedeme druhé kolo. Okolo občerstvovačky nás 180 levá a následně 180 pravá vrhá na již zmíněnou křižovatku, vpravo cíl, vlevo další kolo. Jedu vlevo a přes vykřičníky vlétám do několikametrového padáku, který by nebylo hanba vést, ale podařilo se. Následuje zase pro změnu polní stojka, která nás opět přivádí k seřadišti včelího roje, kousek asfalt a zase šup, na téměř 30km do lesa. Další asi třetinu okruhu se snažím otřepat z toho výjezdu před cílem, upravuji tempo, mám dojem že na moje poměry do toho moc dupu. Přece jen mám před sebou ještě víc než půlku závodu. Opět před sjezdem do Seiffenu na konci polní stojky dostávám okolo zápěstí od pořadatelů třetí gumičku, kterou společně s tou poslední, kterou obdržím v dalším kole , odevzdám při průjezdu cílem. První jsme dostali při zahnání do startovního koridoru roje včel, druhou na tomhle samém místě v prvním kole. Blíží se obávaný sjezd. Jedu do půlky a zjišťuji, že zprava se dá jet s příliš velkým rizikem, tak opět sesedám a nechám si to na poslední kolo. Je pře de mnou opět ta krutá asfalt stojka. Většina již tlačí, mě kopce nevadí, šlapu ale volněji, abych se vyhnul křečím z kola prvního. Opět povzbuzování, dokonce pořadatel si dal tu práci, že každého projíždějícího závodníka si najde ve startovní listině, a při podjezdu tribuny hlásí jméno a odkud je. Znovu pár minut na cílové občerstvovačce a jedem do posledního kola. Už to jde ztuha ale jedu. Dávám i tu polní stojku, míjím rojiště, šup do lesa, šup poslední pátá občerstvovačka v polovině 3. okruhu, šup 4. gumička a je tu poslední možnost absolvovat kritický sjezd. Šup, šup, šup, jsem za polovinou kopce, sice vlevo, ale raději opět na těch zbylých 10 metrů vedu. Poslední asfalt stojka, publika již ubylo, fotograf ještě narychlo vytahuje již spakované nádobíčko aby zvěčnil jednoho z posledních mohykánů, dávám ten brut kopec i na po třetí a s endorfiny v oběhu se řítím k cíli.
Patrně jsem jeden z posledních, a právě i pro to, 20 m před cílem sesedám z kola a z recese ho nesu nad hlavou jako vítěz do cíle. MarathonMan Europe 2009 je komplet.
Pepa Janča
Salzkammergut Trophy – hřeb sezóny.
Je pátek, den před závodem, od rána nádherné počasí stejně jako včera, teplota okolo 29 stupňů. Dnes se sem tam po obloze prožene nějaký ten mráček. Paní, u které jsme v Gosau ubytováni však tvrdí, že v sobotu se má ochladit na 14 a že bude pršet. Nevěřím. Odpoledne jsme domluveni s Broňkem, který zvolil krátkou 53, že se sejdeme v Bad Goisern na prezentaci. Přijel taky včera a bydlí 75 km od nás. Okolo 16:30 přijíždíme do Bad Goisern, obloha je poněkud zatažená, na hřebenech je vidět, že prší. Vjíždíme do centra a parkujeme asi 300m od místa prezentace. Ušli jsme asi 100 m a prudce se zvedá vítr. Stánky se začínají nebezpečně nadouvat. Schováme se pod jedním neobsazeným, hned vedle stánku Paklisportu. Vítr zesiluje a začíná pršet. Průtrž mračen. Utíkáme zpět do auta, stánky začínají poletovat po ulici. V autě sedíme asi hodinu, beru si tedy igelit na zakrytí dětského kočárku přes sebe a Evču s dětmi nechávám v autě. Cestou okolo Pakli stánku chválím přítomné, že stan uhájili před proběhnuvší větrnou smrští. U prezentace potkávám Broňka s rodinkou, který taky řádně zmoknul. Asi první varování. Hory ukázali co umí.
Sobota ráno 6:00. Koukám v Gosau z okna naší dočasné rezidence směrem na Dachstein, který 2 dny po sobě vykresloval prosluněná, dech beroucí horská panoramata.
foto: Pepa Janča
Dnes není přes provazy vody a mlhu vidět. V duchu lituju účastníky 200km distance, kteří jsou již hodinu na trati, včetně Petera, syna paní, u které bydlíme, který letos jede 200 po šesté. Píšu Broňkovi SMS: Tak jak to dnes vidis? Přišla „suchá“ odpověď: Vidim to jasne, dnes odstartuju...
V 8:30 sedáme do auta a jedeme do 12 km vzdáleného Bad Goisern. Po cestě předjíždíme jednoho nešťastníka, který se vydal na cestu kolmo, a evidentně měl deště už dost, a to ještě nedorazil ani na start.
Vjíždíme do Bad Goisern, vjezd do centra je uzavřen, tak dle pokynů hasiče, který koordinuje dopravu parkuju v řadě aut u krajnice. Shazuji kolo ze střechy, loučím s Evčou a s dětmi, kteří se dnes bohužel na start nepodívají, protože v rámci zachování zdraví se do té průtrže nedá vystoupit. Je 9:00, volá Broněk, tak ho ujišťuji, že dnes se nebude prášit. On startuje v 11:00 Vyrážím ke startu. Pohled na okolní kopce stojí za to.
Na start dorážím asi v 9:05, očekávám zařazení do 4. vlny, která má startovat v 9:15. Dávám se do řeči s jedním chlapíkem z Kyjova, který tu dnes také startuje poprvé. Pořadatel nás poslal do koridoru 3. vlny, patrně se dostavilo méně účastníků, než mělo.
Startujeme. Dnes to bude více než jindy o morálu. Lije jako z konve, občas zahřmí a na hřebenech se zablýská.
Výjezdem z Bad Goisern začíná 12 km stoupání. Z počátku se jede asfalt, který po určité době přechází do štěrkové, vcelku upravené cesty, na Alpy v patřičném sklonu. Občas přede mnou nějaký biker jde k zemi, při nepatřičném nájezdu na odvodňovací pozinkované strouhy, které jsou asi po 100 m za sebou a není jich málo. Ještě je také zapotřebí zmínit obrovský zájem místních obyvatel, okolo jejichž příbytků jsme před definitivním vjezdem do hor jeli, že i přes otřesné počasí stáli u trati a řehtačkami a kravskými zvony hnali bandu bláznů dopředu.
Po 1h25minutách jsem těsně pod vrcholem úvodního stoupáku. V této výšce se déšť změnil ve sněžení a jde do tuhého. Je mi ku.....á zima a to ještě pořád jedu do kopce. Začínám mít oprávněné obavy, jak se pojede dolů. Následné x kilometrové klesání probíhá v duchu velmi častých zastávek, a marného boje jak se pobíháním a všelijakými pohyby zahřát. Situace je vážná. Asi na 20. km na občerstvovačce mi pořadatel 2x podává banán, 3. pokus již vzdává a posílá mě ke stolku pro perník a salám po té, co jsem oba kousky banánu přes třasavku a zimnici 2x upustil na zem. V tento moment mi je jasné, že až se dostanu do Bad Goisernu, podél Hallstadt see se do dalšího stoupáku, tentokrát místo 1400 mnm do výšky nad 1500mnm, nevydám. Zase takový magor nebudu. Asi. Zhruba do 3,5 hodinovém utrpení se dostávám na občestvovačku na 34. km, kde si dávám horký čaj, přes zmrznutost nemám ani pomyšlení na jídlo, z gelů jsem snědl jen půl tuby. Projíždím přes koberce 3. průjezdovou kontrolou. Nějakým podloubím za obrovského povzbuzování přihlížejících vjíždím na most, který vede přes řeku tekoucí skrze Bad Goisern. Je tu o poznání tepleji, ale třesavka neustává. Činím poslední pokus zběsilým šlapáním o zahřátí, neúspěšně. Na 40. km končím v Bad Goisern, jedu rozmrznout do školy.
Po návratu do Gosau je u nás na návštěvě Broněk s rodinou. Svému slibu dostál. V 11:00 dstartoval a po 2 minutách se komplet durch vrátil zpět.
Peter svůj 6. boj na extrémní distanci také nedokončil. Odpoledne jsme se jeli podívat ke Gosausee, kudy jsem měl závěrem závodu projíždět:
foto: Pepa Janča
Bylo mi podezřelé, že občerstvovačka, která zde byla, vypadala nepoužitě.
Následujících 5 dní, zde bylo opět nádherně.
foto: Pepa Janča
foto: Pepa Janča
foto: Pepa Janča
foto: Pepa Janča
Při rozhovorech s naší paní domácí jsem jal podezření, že závod byl poprvé v historii předčasně zastaven. Problém byl jazykové bariéře, kdy jsme k ní hovořily v angličtině a ona přes neznalost tohoto jazyka odpovídala německy, což bylo pro nás stejné jako pro ní angličtina. Každopádně jsme si u ní domluvili ubytování i na Salzkammergut Trophy 2010.
Po návratu do Čech jsem zjistil, že závod byl skutečně zastaven, pořadatelé na konci Hallstadt see závodníky již nepustili do stoupání, ale vrátili je zpět do Bad Goisern. Výsledky byli stanoveny díky zařazení do několika maratonských sérií včetně MarathonMan Europe, u 200km distance někde na průjezdovce okolo 124.km, u B strecke 114km na 3. průjezdové kontrole, tzn. 34. km.
Jsem tím pádem FINISHERem na 546. místě a pokračuji směr titul MarathonMan Europe 2009.
PEPE Janča
Stejně jako vloni, jedeme na prezentaci Drásala už v pátek. Díky Broňkovi máme zajištěno zázemí v Rajnochovicích, na jejich chatě. Již příjezd, po prezentaci v Holešově, do Rajnochovic okolo 21:00 je rozhodně úspěšnější, než minulý rok. To se nám s Jirkou, při transportu biků autem, povedlo udělat defekt na mém kole, aniž bych na něm jel (díky souboji pneumatika vs. převodník). Letos bez úhony. Letošní Drásal bude také jiný v tom, že na start se postaví i Broněk, který nám vloni s Hankou dělal putující fan klub po trati (Rajnochovice, Troják, Holešov). S Jirkou si ho dobíráme, že jede „dětskou“, ale na příští rok ho už přesvědčíme, že 120 kilometrů je vlastně jednodušší, protože můžeš jet volněji, a hlavně se můžeš déle kochat panoramatama, což je moje krédo.
Večer před startem ještě rozprávíme o stavu tratě. Jisté je, že se nebude prášit. Celé dva týdny prší, na Moravě jsou záplavy, prognóza na zítřek však s deštěm nepočítá. Včetně absolvování loňského Drásala, mám za sebou ještě podzimní „Rajnochovickou část“ Drásalovské trati s Broňkem, vedoucí z Rajnochovic na Troják a po silnici zpět do Rajnochovic. Tyto dvě zkušenosti mi jasně stačí k vytvoření závěru, že pokud nikde jinde, tak rozhodně v úseku nad Rajnochovicemi přes Čertův kámen až k asfaltu v Lázých u 3. občerstvovačky, budou bahenní koupele. Uvidíme.
Ráno je chladno, ale azuro. Před sedmou už jedeme autem z Rajnošek do Holešova, okolo 7:15 ještě telefonem budíme Broňka, aby nezaspal svou premiéru, i když startuje až hodinu po nás. V 7:45 startujeme, na rozdíl od loňska ne z úplně posledních pozic. Po průjezdu Holešova a přilehlých luk jdeme do prvního většího stoupání, kde se startovní pole začíná víc trhat. Panoramata noblesní, jako ve Skotsku. V následných sjezdech je cítit zápach pálícího se brzdového obložení bikerů, jedoucích přede mnou. Výjezd na Kelčský Javorník opět neselhal. Masakr. Na vrcholku si chvilku orážím, doplňuju tekutiny a láduju do sebe pár banánů. A hrrr do údolí. Zatím nijak přehnané bahno. To bude následovat za chvíli.
Po táhlém stoupání za Rajnochovicemi skutečně bahna jako v SOOSu. Po třetím občerstvení v Dědince Lázy, následuje rovinatý asfaltový úsek vedoucí k masakérní asfalt stojce, která nás opět vyváží směr místní hřebeny.
foto: Broněk Melichar (z podzimu 2008)
Odtud až na Troják to vcelku jde. Potom menší krize (několikátá), ale na posledním občerstvení, tuším 103. km, po požití horké polévky, už to jde do cíle jak po másle. Poslední táhlý štěrkovo - kamenitý sjezd směrem k Holešovu, postupně odjišťuje endorfinovou časovanou nálož, která exploduje při vjezdu do zámeckého parku, ve kterém je zbytek trati vytyčen pomocí "mlík" jako na XC okruhu. Dokonce jsem naspořil nějaké síly i na cílový spurt.
Zase super zážitek. Časově jsem si oproti loňsku o 20 minut polepšil. Drásal opět nezklamal. Srdeční pořadatelé i přihlížející diváci, výborné občestvovačky, perfektní značení a zabezpečení tratě. Je vidět, že místní tímto závodem skutečně žijí. A my taky. Beru ho jako by byl můj domácí, ač na něj jedeme přes půl republiky. Letos ho navíc jedu jako generálku na Salzkammergut Trophy. Tahle generálka se povedla. Jirka taky spokojen, akorát nám tu chyběl Broněk, který si někde okolo 30. km ustlal, a už se nerozjel. Do Holešova už nedorazil, hojí rány v Rajnochovicích. Příští rok parťáku v Zámecké zahradě!
PEPE Janča
V sobotu 30.5.2009 v 6:00 přijíždíme do Klatov mezi prvními. Po prezentaci na sebe navlékám dlouhé kalhoty, přes ně kraťasy, termoprádlo, dres a windstopperovou bundu, sichr je sichr, počítám, že začnou padat trakaře. Po poskládání nádobíčka se přesouváme po cyklo ose na Klatovské náměstí. Guru Jirka jde do první vlny, já to jistím ze zálohy. Před startem ještě pořadatel varuje před brodem přes Úhlavu, někde na 80. kilometru, vody je po ramena. V 7:30 startujeme, začátek nepálím, očekávám bahenní vjezd do terénu. Předpoklady se plní, marast auf den spielplatz, prostě ráj pro hrnčíře. Po týdenním lijáku to však asi nikoho nepřekvapuje. Had šílenců se postupně plazí do kopců. Při prvním sjezdu po poli přede mnou pár borců padá do rozježděného bahna. Po jednom z polních sjezdů, kde všichni na kolech vlají jako prapory, jeden z pořadatelů vtipně poznamenává, "Chlapy, nechte těch parádiček a jeďte, jeďte..". Z rozblácené polňačky přejíždíme vesničkou do Šumavských hvozdů. Asfaltka za námi vypadá jak po průjezdu kolony ótéček. Navzdory rozmokvalému podkladu cesta kupodivu odsýpá. Na 7. km předjíždím Jirku, který se pere s defektem, mává na mě ať jedu, tak pokračuji. Znovu se potkáváme na 22.km, Jirka se ve sjezdu dere kupředu, držím si svoje tempo, vše jde dle plánu. Zatím neprší. Libuji si v dlouhém hávu, teplo je teplo, ať klidně začne chlístat.
Patrně někde na na 25. kiláku v prostoru občerstvovačky a servisu Jirku znovu předjíždím, zastavil se na drobnou opravu. A jedééém do kopců, asi na Boudovku. Na 28. kilometru opět přijíždí Guru a ve stoupání si lehce postěžuje, jak mu to moc do kopce nejede a postupně se, jako jeden z mála, bez sesednutí vzdaluje. Při výjezdu na horizont ho ještě vidím sázet těžší převody do následného sjezdu, kde pod heslem "hlavně nebrzdit" válcuje jednoho hardtailáka za druhým. Jedu si své.
32. kilometr a blížíme se k Nemilkovu, divácky asi nejoblíbenějšímu místu na trati, jsou před námi 2 brody. Už jsem je absolvoval v ročnících 2006 a 2008, kdy v ročníku 2006 byly dost podobné podmínky co se týče bahna a vody v brodech, akorát bylo o poznání tepleji. Po krátké asfaltové pasáži míjím ceduli Nemilkov, rozmýšlím strategii. Po pár vlásenkách vesnicí se zvyšuje hukot a cinkání kravských zvonců, blíží se brody. Ještě nevidím před zatáčkou vodu, ale už mám jasno, nesesedám... dám to. Sázím malý tác, vzadu trojku, vjíždím zatáčkou ke svahu vedoucímu k vodě. Přede mnou jedou tři bikeři, tak si trochu přibržďuju, abych měl dostatek prostoru k vodním manévrům, volím pravou stopu, ze které vyjíždí borec přede mnou, vlevo od něj do vody vjíždí jiný expert. Konečně mám místo, pouštím brzdové páčky a jedem na to. Rychlost dobrá, vjíždím do vody, rychlost akorát, sedám na zadní stavbu, kolo pěkně drží, dostávám se na úroveň experta, který se před chvílí jevil, že se i přes ťapání ve vodě brzy vyškrábe na břeh.
Chyba. V momentě, kdy spolubojovníka míjím, ztrácí balanc a kácí se, stržen vcelku silným proudem vody. A trefuje mě. Mám jasno, bude mokro. Jdu k zemi a pod hladinu. Komplet.
Je mi jasný, že to bude maso, voda je ledová, teplota ovzduší okolo 9 stupňů. Teplé hadérky, už nejsou teplé. Deset kilo bahna z kola jsem spláchnul, patnáct kilo vody nabírám. Lovím Plaváčka a prchám na břeh.
Kosa jak z nosa, křeče do rozhicovaných a vzápětí zakalených nohou, sedám na kolo a šlapu k druhému brodu, začíná mi docházet morál. Průjezdem druhým brodem zastavuji uprostřed a oplachuji ještě zbylých pár kil bláta, které neodpadly v brodu prvním. Doufám, že se při následném stoupání zahřeji.
Opak je pravdou. Jsem zmrzlý jako sobolí lejno. Na následné občerstvovačce svlékám bundu, dres, triko a ždímám. Po oblečení nazpět nic moc. Dávám si pár rohlíků a koláčů, nasedám a u nedaleko přítomných servisáků si nechávám namazat řetěz a převody. Nasedám a stoupám dál. Dělení tratí, vpravo 75 km, vlevo do kopce 110 km. U cedule sesedám a čtu. Při průjezdu po 12:30 budou závodníci jedoucí 110 km přesměrováni na trať 75 km, nebo něco na ten způsob. Koukám na hodinky, 11:05, morál nula, chuť na bahenní orgie nula, teplota téměř nula, otáčím a z bahenního sebemrskače ze sebe dělám asfalťáka - směr Klatovy. Po 40 minutách jsem u auta, computer ukazuje něco přes 65 km. Rychle do suchých hadrů. Sundavám camela, koukám na telefon, 2 zmeškané hovory a sms od Guru Jirky. "Cekam na 45. km a koncim."
Balím kolo a jedu pro něj, po 90 minutách je už trochu fialový. "Ani nevíš jak rád tě vidím.", hlásí po mém příjezdu někam 20 km od Klatov, kde ho nabírám. Jedeme vrátit čipy a dát si rizoto. Guláš si letos nezasloužíme.
Každopádně příští rok dáme reparát a končím tento report citátem neznámého autora: "...správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy." NO PAIN, NO GAIN.
Děkujeme, příští rok se vrátíme.
PEPE
GPS záznam, výsledky, fotky, videosestřih 2009
Velice krásné slunečné počasí nás přivítalo při příjezdu na ranč Malevil. Po prezentaci a složení našich ořů, jsme se kolmo přesunuli asi 6 km na start do Jablonného v Podještědí.
Výstřel zazněl v 8:30. Okolo 550 účastníků projelo městem a přes louky postupně vplouvalo do místních hvozdů. Po počátečním půlhodinovém stoupání se pohledem do údolí odhalila noblesní panoramata se siluetou Ještědu v dáli. Střídavým stoupáním a klesáním, průjezdem Rynoltic a Petrovic na 36. km končí legrace - jedeme do kopců a za hranice.
Po vyškrábání se na Haideberg sjíždíme a zase se škrábeme na další kopec. Po dalším sjezdu a průjezdem Oybinu šplháme na nejvyšší kopec - Hochvald. To už máme za sebou něco přes 53 km a dostali jsme se z Jablonných 300 nadmořských metrů, trvalým stoupáním a klesáním, na úroveň okolo 720 m n.m. Začíná Goethe neboli utrpení mladého Verthera - respektive bikera. Jsem na hadry. Tentokrát jsem měl výborný nápad. Otestovat, jak se mi pojede bez gelů. V této fázi a po požití čtvrtého sojového suku, jsem došel k závěru - blbě. Nohy nemotají a při sesednutí v jednom, v této fázi pro mě již na biku neabsolvovatelném stoupání, chytám křeče do obou stehen. V tento moment se mi vybavuje prohlášení jednoho bikera na Scalpelu, se kterým jsme zhruba stejnou rychlostí absolvovali jeden z předešlých kopců - "Nazdááár Kanone, panáček si to přijel užít cooo...", ale patrně měl na mysli spíše sjezdy. Je pravda, že i výjezdy jsou nezapomenutelné. Musím ale podotknout, že technické kamenité sjezdy, kterých tu nebylo málo, jsem si patřičně užil. A v tom měl Mr. Scalpel pravdu, na kopci otvírám pana Foxe a pouštím splašený trubky do údolí - nemá to chybu, jenom se vyhýbám větším šutrákům a popadaným bidonům. Jenom odlétávající kamení a decentní sss, sss, sss - hardtailové nepochopí. To jsou momenty...
Po zhruba osmi hodinách se blížím k cíli. Ještě jedno pořadatelské překvápko v podobě elegantní smyčky, když už si člověk myslí, že je v cíli, následuje dalších deset minut XC vložky. Výýýýborný. K mému překvapení v těchto místech potkávám hlouček lidí, z nichž jednoho, již v civilu oděného, poznávám. V momentě, kdy poznal i on mě řve na své kamarády: "Kurváaa to je Kanon, ty vole Kanone jeď, jeď, hezkyyy...", no jo Mr. Scalpel s rohlíkem od ucha k uchu. Ještě těsně před cílem vyzívám jednoho spolubojovníka, "Zašpurtujem si ne? Hihihi." "Já ti na to seru...", procedil mezi zuby. Tak třeba příště.
Veliká poklona pořadatelům za výborně odvedenou práci při organizaci jubilejního 10. ročníku MALEVIL CUPu. Tomu, kdo zde ještě nebyl, vřele doporučuji. Děkuji a za rok nashle.
PEPE
Jako letošní závodní otvírák jsem zvolil marathon Přes dva kopce v Jedomělicích. Počasí vyšlo výborně, teploty okolo 15 až 18 stupňů, slunečno, sucho. Na start dlouhé, 80 kilometrové trasy, se postavilo okolo 200 účastníků. Pořadatelé opět neselhali a pro potěchu přihlížejících, připravili ihned po startu okružní průjezd Jedomělicemi, skrze dvorek hospodářského stavení. Jako bonbónek navíc, oproti loňskému roku, ještě nachystali při druhém průjezdu vískou i brod, v němž plovala nafukovací panna (či pana) a houf plastikových kačenek, mezi nimiž se občas zmítala těla závodníků. Tu správnou závodnickou atmosféru dotvářelo přítomné publikum, které řádně hlučelo při více či méně úspěšném průjezdu každého borce. Každý se smočil. Těsně po 20. kilometru následoval ještě 3. průjezd, okořeněný umělou lávkou s pódiem (valníkem), umístěnou tak šikovně, že při rychlejším průjezdu by se dalo hovořit o průletu.
S ohledem na předešlé absolvované marathony jsem byl udiven, že po 20. kilometru nepřichází žádná krize. Posléze jsem tento jev přisoudil faktu, že na nějakou krizi jsem od 10. km neměl čas pomyslet, jelikož jsem se při každém prudším stoupání zabýval seřizováním šaltru. Holt technická příprava proběhla pouze z 50%. Budiž mi poučením, že novým řetězem nejsou případné trable s převody vyřešeny, kór když má kazeta namotáno 3800 km. Pokud se mi podařilo seřízením odstranit přeskakování na trojce, protáčela se dvojka a jednička, no a naopak. Optimálním řešením bylo tedy seřízení na dvojce a v záběru používat jenom čtyřku a dvojku. Na druhou stranu mě to patrně trochu zrychlilo, protože nejprudší výjezdy jsem šlapal dvojkou, za normálních okolností bych sázel kašpara. Po 40. kiláku jsem byl patrně touto funkční novinkou natolik přebažen, že krizička ze 20. se sečetla s tou na 40. a zůstala se mnou až za 60. Zaplať pánbůh za noblesně vyvoněné občerstvovačky, které dávaly zapomenout na předešlé těžkosti, včetně již tradiční, horolezecké vložky s bicyklem na zádech. Jó rohlíčky se salámkem, koláčky, rozinky, pomeranče a další dobrůtky, dodávali vzpruhu na další polykání kilometrů. Příjemným překvapením byli i dva pořadatelé, zašití uprostřed lesa se zahradním grilem, z něhož nabízeli klobásky a maso. Hoši díky. Od 65. kilometru trať probíhala bez větších komplikací, což je patrné i z GPS záznamu.
12 kilometrů před cílem jsem se odhodlal na tepáku přepnout na ukazatel času, stráveného na trati, čímž jsem se odsoudil k 36 minutám očistce. Čas ukazoval 05:22:00 a v ten moment jsem pohřbil základní pravidlo hobby marathonců: hlavně nezávodit.
Cíl. Předsevzetí dát to pod 6 hodin? Boj s chronometrem skončil na hodnotě …...............
Celkově bych zhodnotil expedici jako úspěšnou, velké plus pořadatelům za perfektní zvládnutí celé akce, včetně škatulat hejbejte se s mlíkama v prostoru Jedomělic, které museli operativně přesouvat dle průjezdného kolečka, za výborné značení celé tratě a v neposlední řadě za občerstvovačky. Fakt dobrý. Eliťáci to asi neocení.
PEPE
Prohlédněte si také nádherné fotky od profíků z MTBS.
